František Beneš v roce 1950 uprchl za pomoci převaděče do Rakouska. Spolu s dalšími mladými lidmi z rodné obce Hrušky na jižní Moravě měl jeden hlavní cíl: dopomoci pádu komunismu v Československu. Byl přesvědčen, že režim do dvou let skončí a on se ze Západu vrátí jako osvoboditel s Američany.
Měl stejný cíl jako mladí muži, kteří před začátkem Druhé světové války odcházeli bojovat za svou ohroženou vlast do Francie a později do Anglie. Chtěli bojovat za svobodu. Z nedalekého Lanžhota takto odešel do Anglie v roce 1940 Antonín Bartoš i jeho otec. Dostali se do Londýna a Bartoš mladší se později stal velitelem speciální mise: výsadkové skupiny Clay-Eva, která byla o půlnoci z 12. na 13. dubna 1944 vysazena na území protektorátu. Skupina byla mimořádně úspěšná a Bartoš se stal vzorem pro mnoho mladých mužů na jižní Moravě. Jenže situace na přelomu čtyřicátých a padesátých let byla v té době už úplně jiná.
Beneš se krutě spletl. V emigraci strávil dlouhých čtyřicet let. A co víc: do ciziny za ním nakonec utekl i jeho bratr, který chtěl v roce 1970 prorazit železnou oponu vlastnoručně vyrobeným tankem.
Ke svému útěku přes železnou oponu využil Beneš služeb převaděče, legendárního Františka Gajdy z Lanžhota, který využíval cestu přes hluboké lužní lesy mezi řekami Moravou a Dyjí. Vlastně to byl poslední úspěšný přechod Gajdy, na následující výpravě si na něj počkají pohraničníci a zastřelí ho.
František Beneš poté, co se ukázalo, že třetí světová válka nezačne, usadil v Kanadě, do své vlasti se vrátil až po pádu komunismu.
Příběh
František Beneš z Hrušek se vydal do exilu za železnou oponu přes Lanžhot a rakouský Bernardsthal. Bylo to v roce 1950, Beneš měl představu, že bude na Západě bojovat proti komunismu. A do své vlasti se vrátí jako osvoboditel.
Měl před očima příklad těch, kteří odcházeli o pár let dříve do zahraniční armády bojovat proti Hitlerovi. A konkrétní vzor byl také po ruce: Z nedalekého Lanžhota takto odešel do Anglie v roce 1940 Antonín Bartoš i jeho otec. Dostali se do Londýna a Bartoš mladší se později stal velitelem speciální mise: výsadkové skupiny Clay-Eva, která byla o půlnoci z 12. na 13. dubna 1944 vysazena na území protektorátu. Skupina působila i na jižní Moravě a byla mimořádně úspěšná. Odeslala do Londýna na osm set zpráv s klíčovými informacemi: o pohybu vojsk, válečné výrobě či změnách v protektorátní správě.
Nepřekvapilo, že mladým lidem na jihu Moravy výkony odvážných výsadkářů imponovaly. Ostatně, kdo by nechtěl být ve dvaceti hrdinou?
Bartoš byl sympatický i Františku Benešovi, jak později přiznal. V roce 1948, když se komunisté zmocnili vlády, bylo Benešovi dvacet let.
Bartoš byl navíc bojovníkem i proti komunistickému režimu. Pár dnů po únorovém převratu musel znovu utíkat. Podílí na organizaci odboje a spolu s ostatními odbojáři v exilu plánuje zřízení tajných vysílaček v Československu.
Bojovat chtěli i obyčejní kluci z venkova, jako byl právě František Beneš. Tím spíše, že jeho rodinu nečeká nic dobrého. Patřili k soukromým zemědělcům a bylo jasné, že dřív nebo později je budou nutit vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, JZD. Což byla neoblíbená obdoba sovětských kolchozů.
Atmosféra v obci pomalu houstla. Brzy po únoru Beneš zjistil, že jeho budoucnost vypadá hodně bledě. Jeho nadřízený mu totiž prozradil, že jeho hodnocení z národního výboru v Hruškách nevypadá dobře. Psali ho místní komunisté: v něm stálo, že je všeho schopný rebelant a mají být před ním všichni na pozoru. Brzy zjistí, že špatný posudek není to nejhorší. Dostane varování, že on nebo některý z jeho přátel může být zatčen.
To se stalo v roce 1950. Měl zrovna odejít na vojnu. Ti, kteří mu psali posudky, mu ale naplánovali i vojnu. Půjde do Orlové kopat uhlí. Místo služby v armádě bude otrokem!
Rukovat měl v říjnu. Nyní bylo pozdní léto a on přemýšlel, co dál.
Mnoho možností na výběr neměl.
Jeho přítel v té době zkoušel ilegálně vysílat. Bylo to jen na zkoušku, z vysílačky nadával na režim. Ale bylo to vrcholně nebezpečné. Nic na tom neměnilo, že organizátoři vysílání nebyli napojeni na žádnou západní organizaci, ani na Bartoše. I když se domluvili, že intervaly budou velmi krátké, málem je odhalili. Auto s technikou na zaměřování vysílačů jednou uviděli přímo uprostřed obce.
Beneš se rozhodl, že uteče koncem září.
Poslední týden spával oblečený.
Tehdy získal ten zvyk, který ho už neopustí: spávat s pistolí pod hlavou. Jenže těsně před samotným útěkem mu připravené zbraně najde otec a schová. Zakope je na zahradě. Otec neměl ke zbraním zrovna sympatie a tak jeho syn bude utíkat přes hranice bez nich.
Domluvil si přechod přes agenta CIC Františka Gajdy, který znal situaci na hranici i za ní a dovede jej a další uprchlíky až do Vídně. Východní část Rakouska byla totiž tehdy sovětskou okupační zónou. Co kdyby nakonec padli do rukou Rusům?
Nakonec jich na nebezpečnou cestu vyrazilo pět. Někdo si to rozmyslel, jiný se zase na poslední chvíli přidal. Takže pět mladíků, kteří se rozhodli opustit rodnou vesnici, rodiče, zemi. Navždy? Na čtyřicet let? Tehdy počítali, že se brzy vrátí. Jako osvoboditelé, jako se slavně vrátili vojáci ze Západu na konci druhé světové války. Jako jejich hrdina Antonín Bartoš.
Všeobecné očekávání bylo takové, že třetí světová válka začne každým okamžikem.
Když Beneš dostal informaci, že cesta je připravena, obešel znovu své přátele. Domluvili se, že se sejdou v polích za vesnicí. Odtud se vydají na místo srazu a pak na další místo, kde si je konečně vyzvedne Gajda a převede do Rakouska.
Sešli se nejdříve na okraji Hrušek, to už se stmívalo. Později čekali na spojku za zahradami v nedalekých Tvrdonicích. Jenže muž nešel.
Za hodinu dorazil. A vysvětlil jim, že s nimi nepůjde, místo srazu jim popíše a najít ho už musí sami. Je to stoh v polích.
Další dva mladíci je k němu zavedli. Už bylo k půlnoci, ale pořád se trousili další uprchlíci. K pěti mladíkům z Hrušek se přidali tři další a pak jeden maželský pár. Bylo jich celkem deset.
Vyrazili.
Cestou k hranicím museli překřížit hlavní silnici Břeclav – Lanžhot. Normálně tam po setmění nebyl silný provoz. Ale tu noc bylo zase všechno jinak. Vypadalo to, že pohraničníci mají manévry. Nebo někoho hledají? Nebo hledají je? Beneš se později domníval, že jejich útěk byl někým prozrazen. Ale pokud ano, pohraničníci nepředvedli nijak oslnivý výkon. Když se uprchlíkům podařilo překonat silnici, zjistili, že je nikdo nepronásleduje. Mířili tmavým lesem na Pohansko, tajemné místo v hlubokých lužních lesích, kde kdysi bývalo velkomoravské hradiště.
Tu tmu si Beneš pamatoval už navždycky.
Dráty napůl podlezli a napůl podhrabali. Pak už zbývalo jen přebrodit Dyji, která v místě tvořila hranici. Bylo tam po krk vody, ale dokázali to.
Nakonec se šťastně dostali do americké zóny v Rakousku. Samozřejmě se o ně zajímala americká tajná služba. Chodili na pohovory a vysvětlovali vše o životě v komunistickém Československu.
Beneš vystřídal dva uprchlické lágry a skončil ve strážním oddílu francouzské armády. Byli tam s ním další kamarádi z Hrušek. Celkem osm. „Všichni by bojovali, kdyby byla příležitost,“ řekl později Beneš. A dodal: „Většinou tam byli mladí lidé z Moravy odhodlaní, že osvobodí vlast.“
S francouzskou armádou podepsal kontrakt na dva roky, s tím, že kdyby chtěl odejít dřív do emigrace, pustí ho. Beneš toho využil po devíti měsících se rozhodl emigrovat do Kanady. Vypadalo to, že komunismus hned tak nepadne.
A nač ztrácet roky v uniformě.
Bylo to správné rozhodnutí.
Když západní vlády nechaly v roce 1956 vykrvácet maďarské povstání, pochopil, že se rozhodl správně. Byl už od dubna 1951 za oceánem, živil se všelijak, nakonec dělal zámečníka.
„Tehdy jsem pochopil, že je nejlepší na vše zapomenout,“ říká.
Ale nezapomněl. Sledoval nadějné Pražské jaro a sovětskou okupaci v srpnu 1968. V roce 1970 mu napsal bratr, že se mu podařil útěk přes železnou oponu do Rakouska. Vyráběl si tank, kterým by prorazil dráty a dostal na svobodu sebe, manželku i čtyři děti. Tank se mu však cestou ke hranicím polámal a tak nakonec utekl sám. Manželka s dětmi čekala na povolení k vycestování neuvěřitelných sedm let. Dokud byli v zadrátovaném Československu, měli problémy vlastně všichni Benešovi příbuzní. Emigrace byla vlastně nevyhnutelná. František Beneš se usadil ve Vancouveru, jeho bratr Vladimír v Seatlu. Pád komunismu nejdříve sledoval zdálky. Přijel. Pak se v Česku usadil natrvalo. Místo dvou let v armádě strávil čtyřicet v emigraci.
Dějiny se prostě neopakují.
Fotogalerie
František Beneš - archivní foto
Video
Návrh vycházkových tras
- Hrušky, dům Benešů
- Tvrdonice, kde bylo setkání uprchlíků
- Lanžhot, kde bylo setkání s Gajdou
- Řeka Dyje, kde se brodili
- Kostická váha - směrem k Lanžhotu, místo, kde přecházeli silnici