Příběh útěku po drátech

Útěk Roberta Ospalda a jeho přítele Zdeňka Pohla do Rakouska po drátech vysokého napětí v létě 1986 se stal doslova senzací. V té době bylo Ospaldovi 35 a Pohlovi 20 let. Novináři z řady zemí o nich psali, natáčela je televize, oba si prožili svých pár týdnů slávy. Jejich útěk na speciálně - podomácku a tajně - vyrobených sedačkách patřil k nejzajímavějším útěkům přes železnou oponu vůbec.

Není divu, že sedačka, která posloužila Zdeňku Pohlovi, je exponátem berlínského Muzea zdi - Checkpoint Charlie muzea.

Nápad dostali náhodou. Když jel Ospald autobusem, uviděl dráty vysokého napětí. Uvědomil si, že by mohly vést i na Západ. V učebnici fyziky našel informaci, že energetické sítě Rakouska a tehdejšího Československa jsou propojeny. A také věděl, že ta úplně horní lana nejsou pod napětím, ale mají jen technický význam. Ale v ostatních drátech je 380 000 voltů!

Tak se rozhodli to zkusit na dobře utajeném místě v Československu. Vyrobili si podle vlastních návrhů sedačky a šli do toho. Bude je čekat několik neúspěšných pokusů. To už věděli, kde dráty překračují hranice. Objížděli je celé vlakem. Železnice mezi Břeclaví a Znojmem jede místy nedaleko od hranic. Seděli ve vlaku a dívali se ven. Dráty našli až těsně před Znojmem.
Přejet na sedačkách úsek mezi dvěma sloupy nebylo snadné. Trvalo to několik hodin. Dne 19. Července 1986 se jim útěk povedl. Překonali ve výšce drátěný zátaras, po dalším sloupu slezli dolů, proběhli kukuřičným polem, a byli v Rakousku. První nápis v němčině jim udělal neskutečnou radost. Na ceduli bylo napsáno něco v tom smyslu, že je povolen vjezd zemědělským strojům.

Více v knize: Příběhy železné opony 1 – Luděk Navara, Nakladatelství HOST.

Příběh

Dodnes se nad tím výkonem tají dech: představte si, že jste přivázán na malé sedačce, posunujete se rukama po ocelovém laně ve výšce mezi dvěma stožáry vysokého napětí.
Pod vámi jsou dráty s napětím 380 000 voltů.
Tak utíkali přes železnou oponu na Západ dva mladí muži. Robert Ospald a Zdeněk Pohl.
Odehrálo se to v létě 1986. V té době bylo Ospaldovi 35 a Pohlovi 20 let. Oba byli dělníci.
Dostali se úspěšně do Rakouska poblíž obce Haugsdorf. Na sever od této obce překračuje elektrické vedení státní hranici mezi tehdejším Česloslovenskem a Rakouskem.
Dramatickému útěku předcházelo dlouhé období příprav. Jen díky tomu se útěk podařil.
Robert Ospald pochází ze Šumperska, se svými rodiči žil ale jen krátce po narození. Pak už se o něj staral otčím, avšak Ospald žil hodně divoce. Mnohokrát utekl z domova, v šestnácti ukradl peníze, podruhé jídlo a potřetí cigarety pro své kamarády. Hodně četl a toulal se, jak jen to tehdy bylo možné s povinným razítkem od zaměstnavatele v občanském průkazu. Když vydržel u jedné práce osm měsíců, bylo to hodně dlouho. Komunistický režim ho štval.
Tehdy se v něm začaly rodit první plány na útěk.
S přítelem, kterého poznal na hodinách karate, začali vymýšlet všechno možné i nemožné. „Podjet“ železnou oponu plynovodem, nebo ji naopak přeletět drakem. Také přemýšleli, že se nechají zavřít do sudů opatřených hadicemi na dýchání a proplují pod hladinou řeky do Rakouska — jenže nenašli vhodnou řeku. Jednou se dokonce pokusili přejít přes Jugoslávii a Maďarsko dál na Západ. Na hranicích za Bratislavou jim „výlet“ ukončili celníci.
Jednou, když jel autobusem, uviděl dráty vysokého napětí. „Vedly za obzor a já si uvědomil, že by mohly vést i za ten západní obzor,“ říká Ospald. V učebnici fyziky našel informaci, že energetické sítě Rakouska a Československa jsou propojeny. A taky věděl, že ta úplně horní lana nejsou pod napětím, ale slouží k chytání blesků. Jak se však na ně dostat?
Nejdřív to zkusili nanečisto, daleko od hranic. Báli se, že je lano neunese, pak si Ospald vzpomněl, že lana jsou tak silná, že se musejí natahovat tanky. Ale vylézt na stožár vyžaduje samo o sobě odvahu. Dráty pod napětím 380 tisíc voltů lehce šumí, do člověka se vkrádá strach. Nakonec se rozhodli, že to risknou a na tom vrchním laně se pěkně svezou. Vsedě. Na sedačce.
Svým způsobem je to unikát. Sedačky pro jízdu na drátech existují na světě dvě. Jednu má doma Ospald na stěně. Už se stala součástí jeho života, přidělává si na ni hesla jako na nástěnku a ukazuje ji zvědavcům a novinářům. Druhá sedačka, která posloužila jeho příteli, je exponátem berlínského muzea železné opony — Checkpoint Charlie muzea.
Výroba sedaček doma potajmu nebyla nijak jednoduchá. Zábavná, to ano. „Když jsem přišel na nápad s vozejkem, to mne bavilo. Žil jsem tím. Pomohli mi k tomu vlastně soudruzi ve fabrice. Byla tam soutěž o zlepšovací návrhy a za nápady mi soudruzi dávali peníze. A já chtěl nový magneťák. Tak jsem zjistil, že mám technické nadání. Při konstruování sedačky mi to samozřejmě pomohlo,“ říká Ospald.
Ve fabrice si s kamarádem vymýšleli všechno možné. Třeba že vyrábějí stroj do posilovny. Nebo vozík pro invalidu. Prošlo jim to, sedačky byly hotové. Zbývalo už jen najít to správné místo. Nejdřív to zkoušeli na Slovensku, ale ukázalo se, že dráty se stáčejí zpět na československé území. První pokus tedy přinesl zklamání. Ale k něčemu to bylo. Zjistili, že sedačka, kterou si potajmu vyrobili, je špatná. Vozíky se protáčely, chyběla jim totiž vodicí kolečka.
Ale k čemu sedačka, když neznají cestu?
„Když jsme jeli vlakem do Znojma, tak jsem pořád koukal z okna. Věděl jsem, že trať jde vlastně pořád kolem hranice. Takže jsem řekl: Když bude vysoké napětí křižovat trať v úhlu 90 °, tak je jasné, že jde do Rakouska. A těsně před Znojmem tohle vysoký napětí skutečně bylo! Tam jsme na to sice přišli, ale moc jsme vykřikovat nemohli, jel s náma nějaký špicl. Od vojáků nebo od koho. Měli jsme ruksaky nacpané, přitom trempíci jezdí s malými batohy, tak jsem vykřikoval, jak mne stará pakuje, že prý musím mít pořád nacpaný batoh, nebo že mne nepustí. Že prý nerozumí tomu, že trempovi stačí deka a rum, jak to zpíval Wabi Daněk. Pak jsme šli v noci ze Znojma, ale zastihla nás bouřka. A museli jsme pryč.“ Zklamáním tedy skončil i druhý pokus.
Po čtrnácti dnech to zkusí znovu. Jenže jakých čtrnáct dnů to bylo! Někteří jejich známí už věděli, že jdou za oponu. „Pak nás zdravili v autobuse, na mého kamaráda volali: Za kopečky s takovým ruksakem neutečeš! On to totiž všude roztroubil,“ zlobí se Ospald.
Domů tedy nemohli, a tak dělali, že jedou na čundr. Dávali pozor, ale nikdo je nesledoval. Úzko jim ovšem bylo. „Když máš za sebou takovej život, jakej jsem měl já, byla jediná možnost jet dál. Vzdát to nemůžeš. Když to vzdáš, tak na tom stejně ulítneš. Když už to ví tolik lidí, tak zůstat je horší než jít. A to seš tou myšlenkou tak zaměstnanej, že na strach a podobný věci ti nezbyde čas. To není, jako že ten strach nemáš. Ale já chtěl utéct za každou cenu. Věděl jsem, že musím ven.“
Mezitím si vylepšili sedačky. S tím jim pomohl kamarád přímo ve fabrice. Chtěli ho pak vzít s sebou, ale rozmyslel si to. Měl nemocnou mámu, tak zůstal s ní. Za oponou. Nebo před ní?
A vyřešili i další technický problém. Na konci drátu, v místě, kde se přibližoval k sloupu, byly malé válečky. Museli tedy sedačky upravit tak, aby přes ně mohly přejet. Jinak by museli sedět oba na jednom vozíku, ten druhý přes válečky ručně přenést a pak na něj přesednout. Bylo by to složité a hlavně: za noc by to možná nestihli.
Napotřetí už to však vyjít muselo. Byli nervózní, znovu se vypravili na Znojemsko. Dostali se ke sloupu, zalehli do křoví. Čekali, trvalo to celou věčnost, než se setmělo a oni mohli nahoru. Nikdo je však nevyrušil. Připevnili sedačky — a jeli. Lano bylo prověšené, takže ze začátku to šlo perfektně, od poloviny to bylo naopak horší. Drželi se lana, které jim viselo ve tmě nad hlavami, a museli si pomáhat rukama. Najednou uslyšeli něco dole ve tmě pod sebou. Pes! A evidentně štěkal správným směrem! Ucítil je.
Co teď? Než stačili zareagovat, zasáhl někdo jiný.
„Drž tlamu,“ ozvalo se zespodu.
A byl pokoj.
Ale to už je začalo znepokojovat něco jiného. Blížila se další bouře a vzduch kolem drátů byl plný statické elektřiny. Způsobovala podivné a hlavně nebezpečné světélkování. „Svítily mi vlasy, oblečení, tkaničky od bot. Ale nebylo to stálý, to ne. Hodil jsem vlasy — a zablesklo se. To lano muselo být úžasně nabitý! Bylo to jako ve filmu, ale my to měli naživo.“ A taky zadarmo.
Později se dočetli, že se tomu říká Eliášův oheň. Báli se zbytečně.
Ale hlavně — ani to podivné světlo je neprozradilo.
V jedné chvíli se Ospald podíval dolů. Uviděl dlouhý světlý pás.
A pak mu to došlo — je to pruh zorané světlé hlíny, který udržovali pohraničníci mezi ploty, aby se do něho otiskla každá stopa.
Bylo to všechno šílené: opona i ti dva nahoře. „Dolů jsem se většinou nedíval. Ale najednou jsem byl přímo nad tím místem, které oddělovalo tu svobodu. Táhly mi hlavou různý myšlenky. Třeba že tam pohraničníkům hodím bobek.
A oni budou koukat! Nebo tam dám transparent Na shledanou, soudruzi! Aby je to ráno břinklo do očí...“ popisuje Ospald.
Přeručkovat ten krátký úsek jim trvalo několik hodin. Po dalším sloupu slezli dolů, proběhli kukuřičným polem, a byli v Rakousku. První nápis v němčině jim udělal neskutečnou radost. Na ceduli bylo napsáno něco v tom smyslu, že je povolen vjezd zemědělským strojům.
A pak už byli slavní. Rakouští novináři z nich rázem udělali hrdiny. Televize je zavezla ke sloupům vysokého napětí kousek od hranice, aby divákům názorně ukázali cestování na sedačkách v praxi.
Zato na druhé straně plotu to pěkně vřelo. Nejhorší bylo, že Pohl i Ospald byli obyčejní dělníci. A utíkali z dělnického státu. To bylo něco, komunistický režim těžko dokázal vysvětlit. Samozřejmě v Československu se o útěku mlčelo.
A ještě dlouho potom se vláda komunistického Československa pokoušela výlet za svobodou oběma mladíkům co možná znepříjemnit.
A taky potrestat komplice doma.
„Seděl jsem v hospodě ve Vídni a někdo se mne najednou začal česky vyptávat, kdo mi s útěkem pomáhal. Řekl, že ve Vertexu nám prý někdo dělal kolečka... Mně klesla brada,“ vzpomínal Ospald. Na druhé straně po takovém vyptávání alespoň věděl, na čem je. „Nikoho blbějšího poslat nemohli,“ říká. Dotyčný muž ho ovšem stihl upozornit, že má doma rodinu a že hranice nejsou tak daleko...
Tři roky po jejich útěku hranice zmizela.
Ospald se usadil ve Vídni a o svém útěku napsal knihu. Jmenuje se „380 000 voltů naděje“.