Dne 27. května 1970 zamířilo k železné oponě na Břeclavsku podivné vozítko. Něco mezi tankem a lunochodem, ale možná nejvíc ze všeho malý tančík. V něm, se pokusil železnou oponu překonat Vladimír Beneš z Hrušek s celou svou rodinou: manželkou a čtyřmi dětmi. Netušil, že stroj se mu poláme a bude ho muset odstavit pod mostem u Břeclavi. K železné oponě se ani nepřiblíží.

Vladimír Beneš, vyučený zámečník, si tank sestrojil sám. V době, kdy se rozhodl vyrazit k hranici, mu bylo třiatřicet let. Rozhodl se k tomuto činu poté, co zjistil, že se normálním způsobem na Západ nedostane. Přitom tam žil jeho bratr, který utekl krátce po komunistickém převratu.

Průběh útěku Vladimíra Beneše byl velmi dramatický. Když se tank polámal, on se musel vrátit domů. Bylo mu jasné, že jej odhalí až se tank najde. Přemýšlel, co dělat: zda se sám udat, nebo utéct. Rozhodl se pro útěk s tím, že rodina se za ním nějak později dostane. Což nakonec bylo složitější, než čekal. Ale vše mu vyšlo. On sám překonal železnou oponu u Valtic a usadil se v USA, v Seatlu. Rodina se za ním směla přistěhovat až po neuvěřitelných sedmi letech.

Tank zabavila tajná policie, později se stal exponátem Muzea policie ČR v Praze a je tam vystaven stále. Maskovací nátěr ovšem není původní.

Tankem přes hranici

Ten plán byl ale zpočátku velmi dobrý: vyrobit stroj, který bezpečně prorazí dráty a odolá i střelám pohraničníků. A bude dostatečně prostorný, aby se v něm ukryla celá rodina.
Vladimír Beneš byl vyučený záměčník. V době, kdy se rozhodl vyrazit k hranici mu bylo třiatřicet let. Rozuměl svému řemeslu a také věděl, že na Západě by se mu žilo lépe. O hodně lépe. Měl totiž za oceánem příbuzné. Jeho bratr odešel už dávno předtím. A tak se rozhodl dostat se za ním.
„Vozidlo mi dalo asi rok práce,“ řekne později.
Po večerech ho dával dohromady v přístěnku u chalupy vedle svého rodinného domku v Hruškách u Břeclavi. Občas bylo z jeho dvora slyšet bušení a lámání plechu, ale kupodivu si ničeho nikdo z obce nevšiml.
Rok práce.
Za rok se dá napsat kniha, postavit dům, založit rodinu a zplodit dítě. Ale také se dá postavit stroj, který člověka dostane na svobodu.
Vlastně to byl obrovský paradox:
K hranici by to trvalo od Benešova domu v Hruškách pěšky ani ne dvě hodiny chůze. Vzhledem k existenci železné opony tam však Vladimír Beneš nemusel dojít nikdy.
Takže rok není až tak dlouhá doba.
Jistotu při přechodu nebezpečným územím mu měl poskytnout tank.
Stroj na překonání opony vlastně vynalezl Beneš sám. Vypadal opravdu jako tank, dokonce měl i něco jako hlaveň. Ale byla to jen tyč, která měla posloužit ke zvedání drátů. Pod pancířem natřeným na zeleno byl ukryt motor z auta a byl tam prostor pro celou rodinu. Tank neměl ovšem pásy, ale kola, která byla uzpůsobena i pro jízdu terénem.
Překonání železné opony si naplánoval nedaleko Valtic. Nad městečkem se tam tyčí monument postavený kdysi za Lichtenštejnů. Rajsna. A vláček mířící na valtické nádraží si to šine přímo kolem drátů.
Tam uteče.
„Znal jsem to tam, byl jsem tam několikrát,“ bude vzpomínat později Beneš.
Dne 27. května 1970 se tedy rozhodl vystartovat. Jeho vozítko vypadalo jako něco mezi tankem a lunochodem.
Bylo to klíčové rozhodnutí.
Až probourá stěnu přístěnku a vyrazí s tankem ven, nebude už moci couvnout.
Věděl, že má před sebou jen cestu tam a žádnou zpátky.
Vybourat stěnu.
Naložit rodinu.
Nastartovat.
Vyrazit.
Ke svobodě.
Tak to také udělal. V tanku se ukryla vedle něj i manželka Marie a děti: Vladimír, Miroslav, Dagmar a Ivo.
Jenže daleko nedojeli. Motor začal zlobit a bylo jasné, že celoroční práce nebude završena úspěchem.
Což by bylo to nejmenší.
Horší to bude, až pokus o útěk bude odhalen a za ním příjdou příslušníci tajné policie.
„Pojďte prosím s námi,“ řeknou.
Ale teď je třeba jednat.
Nedojel ani do Břeclavi a tak tank ukryl provizorně pod mostem železniční tratě a vrátil se domů.
Tam se konala rychle rodinná porada. Co teď? Odtáhnout tank zpět? Nepozorovaně? Nemožné.
Nechat ho tam a spoléhnout, se že ho nikdo neuvidí?
Nemožné.
Beneš dospívá k závěru, že kdyby zůstal, tak stejně skončí ve vězení a tak se rozhoduje k riskantnímu kroku.
Uteče sám a rodina se za ním už nějak dostane.
Je to pořád lepší než být za mřížemi.
Ještě v noci vyrazil. Nechává doma manželku s dětmi a tank pod mostem a sám vyráží na dráty poblíž Valtic.
„Věděl jsem jak na to, že se člověk nesmí drátů dotknout a ani dráty navzájem. Takže jsem prošel, aniž by mne kdokoli viděl. Pohraničníci na to přišli až druhý den ráno podle stop,“ vypráví Beneš.
Vlastně to bylo úplně směšně jednoduché.
Ale ne tak docela.
Na ostnatém drátu zůstal kus látky z jeho rukávu.
Nevěděl, že tajní policisté přijdou druhý den za jeho manželkou a rukáv jí ukažou. Naznačí, že manžel nežije.
„Manželka to nesla těžce. Ráno za ní přišli a strašili ji, že jsem shořel na drátech. Pravdu se dozvěděla asi až za týden, kdy jsem napsal z Rakouska.
Pro zbytek Benešovy rodiny to ale bylo peklo. Manžel byli uprchlík, oni sami se stali rukojmími režimu.
„Nikdy manžela neuvidíte,“ říkali jí.
A samozřejmě jí komplikovali život, jak se dalo.
Zaměstnání byl problém.
„Dcera se nemohla dostat ani na školu a musela se vyučit,“ říká Beneš.
Byl to běh na skutečně hodně dlouhou trať.
Rok práce na výrobě tanku.
A pak roky čekání.
Ale sedm let nečekal ani jeden z nich.
Vladimír Beneš utekl do USA, usadil se na západním pobřeží v Seatlu. Ale pořád usiloval dostat k sobě manželku a děti. Teprve když po sedmi letech získal americké občanství, podařilo se mu dosáhnout, aby rodina směla vycestovat za ním.
„Bylo to dost obtížné. Řešilo se tehdy přes Červený kříž až v Ženevě, tehdy se podařilo sloučení jen několika rodin. My jsme byli mezi nimi,“ říká Beneš.
Manželka dostala vystěhovalecký pas a odjela s dětmi za oceán. Takže se nakonec všichni shledali.
Vlastně to byl dobrý i špatný příběh současně.
Toho, že se útěk tankem vůbec nezdařil, Beneš nelituje.
„Toho se nedá litovat. Stalo se? Stalo. Ale nakonec to vše dobře dopadlo,“ říká Beneš.
Příběh Vladimíra Beneše tak vlastně končí.
Ale ještě je tu příběh jeho tanku.
Ten totiž našli pohraničníci hned po útěku, zabavili a vystavili v Břeclavi na náměstí. Byl tam sotva pár dnů a vzbudil až příliš velký zájem. Putoval tedy do muzea ministerstva vnitra v Praze. Vlastně se ukazoval návštěvníkům pro výstrahu. Ti se totiž překvapivě dozvídali i nepravdivou historku, že tank zapadl někde v loukách a jeho majitel zemřel na pohraničních zátarasech. Nebyl to omyl, ale promyšlená propaganda. Železná opona byla přece „nepřekonatelná“.
„Lidé od nás z Hrušek jezdili do Prahy a poslouchali ty nesmysly, které se kolem toho vyprávěly. Samozřejmě, věděli, že to tak nebylo a dobře se přitom bavili,“ vzpomíná hrušecký občan Jan Létal.
Tank nakonec v muzeu zůstal a je tam dodnes.
Je ukázkou lidské šikovnosti a touhy po svobodě.
Je důkazem toho, že propaganda nikdy nemůže nahradit skutečný příběh.
Tank je ovšem i ukázkou lidské tprělivosti, vždyť Beneš na něm pracoval celý rok.
Pouhý rok.
Jeho manželka na cestu za ním čekala dalších sedm let.
Pouhých sedm.
Je to moc nebo málo?


Dobový záznam

Narušení státní hranice:

Dne 27. května 1970 ve 22.00 hodin pod železničním podjezdem u nádraží ČSD Břeclav, bylo nalezeno a zajištěno amatérsky vyrobené pancéřové vozidlo podobné tanku, které je vybaveno dvěma motory, atrapou děla a natřeno maskovací barvou. Podle čísel motoru bylo v evidenci zjištěno, že jeho posledním majitelem byl Vladimír Beneš, ženatý, otec 4 dětí, zámečník národní podnik GUMOTEX Břeclav, bytem Hrušky, který nebyl ve svém bydlišti zastižen. Jeho manželka Marie Benešová při výslechu uvedla, že uvedené vozidlo zhotovil v průběhu roku 1969 její manžel s úmyslem převést celou rodinu do Rakouska.Toto se snažil uskutečnit dne 17. května 1970 v 02.30 hodin, kdy naložil manželku s dětmi do vozidla s úmyslem opustit ilegálně ČSSR. S vozidlem dojeli až do Lidické ulice ve Staré Břeclavi a chtěli se vrátit zpět, neboť na motoru vznikla porucha. S porouchaným vozidlem dojeli pak pod uvedený železniční podjezd , kde jej nechali stát a odešli domů. Kolem 19.00 pak Beneš sdělil manželce, že se vrátí k vozidlu a že oznámí na SNB, že vozidlo vyrobil sám. Na SNB se však nedostavil a domů se taktéž již nevrátil. Dne 28. května 1970 ve 4.30 hodin zjistila hlídka PS útvaru narušení státní hranice jedinou osobou v prostoru Valtice-Úvaly, okr. Břeclav. Na drátěném zátarasu byl nalezen kousek utržené molitanové modré látky a Benešová uvedla, že manžel měl při odchodu na sobě bundu téže barvy a kvality. Z tohoto lze usuzovat, že narušitelem státní hranice byl Beneš, k čemuž je prováděno další šetření. Beneš neměl kladný poměr k socialistickému zřízení, v roce 1968 žádal o vystěhování do Kanady, kde žije jeho bratr, který opustil ČSSR ilegálně asi před 14 lety a udržovali spolu písemný styk.

Případ vyšetřuje O-VB, O-Stb a PS útvar Břeclav.

(S-VB Brno, 28. května 1970)


Fotogalerie

Tank - současné foto. Muzeum Policie ČR v Praze.
Tank - současné fotoTank - současné fotoTank - současné fotoTank - současné fotoTank - současné fotoTank - současné foto

Tank - dobové foto StB, zabavený tank v Břeclavi.
Tank - dobové foto StB

Dům Vladimíra Beneše. Příprava. Jak vznikal tank svobody.
Dům Vladimíra Beneše

Vladimír Beneš
Vladimír Beneš

Vladimír Beneš v USA
Vladimír Beneš v USAVladimír Beneš v USA


Video

Příběh Hrušeckého tanku


Návrh vycházkových tras

  1. Hrušky – dům rodiny Benešů
  2. Železniční most v Břeclavi u nádraží, kde tank zůstal stát
  3. Břeclav, místo, kde byl tank odstaven StB
  4. Úvaly, místo kudy utíkal nakonec sám Beneš