V září 1983 cyklistický závodník Robert Hutyra poblíž Božic na Znojemsku nafoukl svůj doma zhotovený horkovzdušný balon a přeletěl do Rakouska. Úspěšnému letu ovšem předcházely složité přípravy.
Před startem na odlehlém místě vše ještě jednou zkontrolovali. Měli tam veškeré zařízení potřebné ke startu, ale také veškerý majetek. Dvě tašky a závodní kolo, které si otec rodiny přivázal na ocelovou konstrukci. A čtyři láhve s propan-butanem.

Děti se o plánu dověděly dva dny předem. Čtrnáctiletá dcera i jedenáctiletý syn byli nadšeni. „Pro ně to bylo největší dobrodružství a nezapomenutelný let balonem. Pro manželku, která balon šila, byl let zkouškou nervů, aby vše dobře fungovalo,“ popisoval později Hutyra.

Na řadu přišla montáž plošiny a nafukování balonu. Ventilátor napojený na motor auta pracoval a o půl jedenácté večer začal Hutyra s nahříváním. Trvalo to deset minut. Kotevní lana se napjala. Čtyřčlenná rodina se mačkala v ocelové gondole, která měla rozměry jedenkrát jeden metr. „Po startu u mne převládl pocit uvolnění a všechno to napětí posledních měsíců příprav ze mne okamžitě spadlo,“ popsal později amatérský balonový letec.

Od hranice byli vzdáleni asi deset kilometrů. Startovali asi o půl jedenácté večer. Po složitém letu se jim podařilo přistát v Rakousku poblíž obce Falkenstein. Byli šťastní. Robert Hutyra, pětinásobný mistr Slovenska a dvojnásobný mistr Československa dokázal zase zvítězit. Usadil se s rodinou v USA, v Coloradu.

Příběh

Koncem roku 1979 se náhodou dostal do rukou výstřižek novin ze Západu slovenskému cyklistickému závodníkovi Robertu Hutyrovi. Zpráva popisovala útěk dvou rodin a Hutyrovi myšlenka na úlet balonem začala vrtat hlavou.
V září 1983 už Robert Hutyra, pětinásobný mistr Slovenska a dvojnásobný mistr Československa dokázal poblíž Božic na Znojemsku nafoukl svůj doma zhotovený horkovzdušný balon a přeletěl do Rakouska. Do gondoly balonu vzali veškerý majetek; Dvě tašky a závodní kolo, které si otec rodiny přivázal na ocelovou konstrukci. A čtyři láhve s propan-butanem.
Děti se o plánu dověděly dva dny předem. Čtrnáctiletá dcera i jedenáctiletý syn byli nadšeni.
Jenže tomu všemu předcházely hodně složité přípravy.
„Dlouhé roky sportování poznamenaly mou povahu a myšlení,“ řekne později. Největší vítězství totiž mělo teprve přijít. Paradoxně až v době, kdy bude mít vrcholnou sportovní formu dávno za sebou.
Vystudovaný stavební technik a úspěšný sportovec Robert Hutyra z jihoslovenského Šamorína zažil v srpnu 1968 životní zklamání. Když do Československa vtrhly sovětské tanky, donutily tisíce lidí k útěku ze země nebo k rezignaci. „Tehdy uprchlo mnoho mých přátel, já jsem utéct nemohl, moje žena čekala naše první dítě,“ řekne později německým novinářům z časopisu Quick, když jim bude vyprávět svůj příběh. Ale tehdy ho samozřejmě myšlenka na útěk napadla poprvé. A už ho neopustila.
Jenže hranice, které se jako zázrakem (či spíše nedopatřením) v osmašedesátém na krátkou dobu otevřely, byly za pár let ještě neprostupnější než dříve. Útěk byl téměř nemožný. Československý normalizační režim přivedl železnou oponu k naprosté dokonalosti. Stejně jako to dokázali komunisté v sousedním východním Německu — NDR. A právě tam se odehrála událost, která bude pro další Hutyrův život klíčová.
Východoněmecký technik Peter Strelzyk a jeho přítel Günter Wetzl začali na konci sedmdesátých let podnikat utajené jízdy po východním Německu. Objížděli prodejny s textilem a vždy nakoupili kousek balonové látky. Nákup velkého množství by totiž vzbudil podezření, a oni nechtěli riskovat. Než měli potřebný materiál pohromadě, najezdili asi 4 000 kilometrů. Ve sklepě pak sestrojili balon a úspěšně v něm překonali železnou oponu.
O rok později už mohli studenti v bratislavské univerzitní knihovně narazit na hubeného muže zajímajícího se o jediný obor — balonové létání.
Moc tam toho nenašel. Nevěděl, jak sestrojit koš, jak ho upevnit a jak zkonstruovat hořáky.
Pak mu pomohla náhoda. Na cestě z Prahy do Bratislavy vzal stopaře z východního Německa, který znal o balonovém útěku hodně podrobností.
„Gondola byla tvořená ocelovou konstrukcí,“ řekl mu stopař. Byla to dobrá rada, o pár měsíců později už měl o balonu přesnou představu. Spočítal si, že bude potřebovat 1 500 metrů čtverečních podšívkové látky z umělého vlákna. Začal kupoval kousky po třiceti metrech.
V létě 1981 se konečně s manželkou definitivně rozhodují pro stavbu balonu a oba ho začínají horečně vyrábět. Otec rodiny stříhá látku, matka pásy sešívá na šicím stroji. Tají to i před zvídavými dětmi, takže si na to zaberou celý jeden pokoj ve svém domě. Raději tam nikoho nepouštějí. Když chce však Hutyra svařit plošinu u svého známého, naráží na zvědavce.
„Na co to bude?“ chtěl vědět za každou cenu.
Řekl mu něco o tom, že to bude květinový závěs na balkon.
Věřil tomu? To se Hutyra sice nikdy nedozvěděl, ale muž ho neprozradil.
Na konci roku 1981 byl balon hotov. A v březnu 1982 přišla první zkouška, našel si k ní vhodné a hlavně odlehlé místo na východním Slovensku.
Byla to katastrofa. Ukázalo se, že špatně bylo úplně všechno. Nafukovací zařízení nestačilo, hořák byl slabý a balon prodyšný, takže vzduch látkou unikal pryč. Švy praskaly.
Rozzuřil se a balon na místě spálil. Přestože ho balon přišel na 18 tisíc tehdejších korun, což nebyly malé peníze.
Zkusil to znovu. Tentokrát na to šel vědecky. Nakoupil vzorky různých materiálů, zahříval je v kamnech, zkoušel jejich pevnost a prodyšnost. Nakonec správný materiál našel: látka na nepromokavé pláště z umělého vlákna.
Později budou novináři nepřesně psát, že si balon ušil z plášťů do deště, což nebyla úplně pravda, i když to znělo zajímavě a dramaticky. „Experti to nemohou pochopit: v baloně sešitém z plášťů do deště [...] se čtyřčlenné rodině z Československa podařil útěk na Západ,“ psal rakouský deník Kurier.
Ve skutečnosti byl balon zkonstruován důmyslně. Zvolili tentokrát pro jistotu dvojitý šev. Vzor: americké džíny.
Když sháněl karabinky, zjistil, že nejsou. Nakonec objevil malé na obojky pro psy. Vzal si jich dvacet a podezíravá prodavačka na něj pohlédla.
„Mám hodně psů,“ řekl, zaplatil a odešel.
To se už blížily Vánoce 1982. Tušil, či spíše věděl, že to budou jejich poslední v Československu. V zaměstnání dal výpověď, stejně jako jeho manželka. Vysvětlili všem, že se budou stěhovat do Brna.
V únoru vešla náhodou do „balonového pokoje“ jejich čtrnáctiletá dcera. Viděla tam matku u šicího stroje a hromadu látek. „Co tady děláš, maminko?“ ptala se. Maminka se nejdřív lekla, ale pak jí namluvila, že si přivydělává šitím stanů pro sportovní klub. Ostatně šití už nemělo trvat dlouho, balon byl téměř hotov, zbývalo jen dokončit hořák. Ten totiž pořád dával jen slabý výkon.
Pak náhodou sledoval v televizi film natočený podle románu Julese Verna a všiml si, že plyn, než vytryskne z hořáku, předehřívá spirála. To bylo ono!
Teď už nic nebránilo úspěšnému startu. Snad jen najít vhodné místo. Věřil si jako nikdy.
„Varianty možného neúspěchu vůbec nepřipadaly do úvahy. Mou povahu ovlivnil sport. Vše, co chci udělat a dokázat, může mít jen jedno řešení. A úvahy na téma: ‚Co když se to nepodaří?‘ jsem si vůbec nepřipouštěl. Takže balon byl vyrobený kvalitněji než profesionalní, mé teoretické znalosti o meteorologii, větrech, výškových, přízemních, to bylo skoro roční studium v univerzitní knihovně. Bez stoprocentního přesvědčení bych rodinu do balonu neposadil,“ popíše útěk Hutyra později ze svého amerického domova.
Jenže ani úlet s dobře připraveným balonem není nijak jednoduchou záležitostí. Původní plán byl následující: vystoupat do výšky u Bratislavy a nechat se unášet východním větrem nad rakouské území.
Chtělo to maličkost: východní vítr.
Jenže ten nepřicházel. A Hutyra byl v té době dokonce už bez pasu — nedůvěřiví úředníci nespolehlivému někdejšímu závodníkovi pro jistotu odebrali cestovní doklady.
Minulo léto, děti musely znovu do školy a východní vítr stále nepřicházel. Změnil proto plán.
Koncem srpna přišlo severozápadní proudění. Kdyby startoval ze Slovenska, dostal by se nad sousední Maďarsko. Pokud si však najde místo ke startu na jihu Moravy, vítr ho donese nad rakouské území. Bylo rozhodnuto.
Na kole objížděl jihomoravskou krajinu a hledal vhodné místo pro start. Místo dostatečně chráněné před cizími zraky. Přesto si dopředu s manželkou nacvičili montáž plošiny a start balonu.
Čtvrtého září klečí Hutyra v bratislavském Modrém kostele, kde byly pokřtěny obě jeho děti. Modlí se. „Riskuji život své rodiny.“ Potřebuje k tomu boží požehnání.
Vypadalo to, že ho dostal.
O dva dny později už balon odpočíval v úkrytu na místě startu nedaleko Božic na Znojemsku. Až ho Hutyrovi vytáhnou, bude noc, devět hodin, patnáct minut, sedmého září. Sedmička byla jeho šťastné číslo. „Zkomplikovat to mohl jen nějaký lovec na výpravě. Kdyby nás tam držel puškou v šachu až do příchodu pohraničníků. Byla totiž lovecká sezona a mnozí lovci byli členy pomocné stráže Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie) nebo pohraničníků,“ vzpomíná Hutyra.
Ale nic takového se nestalo. Místo toho všechny vystrašil obrovský srnec, který se vynořil z křoví a udělal trochu nepříjemného hluku. Děti se lekly, ale jen v první chvíli.
Hutyrovi už měli na místě veškeré zařízení potřebné ke startu, ale také veškerý majetek. Dvě tašky a závodní kolo, které si otec rodiny přivázal na ocelovou konstrukci. A čtyři láhve s propan-butanem. Děti se o plánu dověděly dva dny předem. Čtrnáctiletá dcera i jedenáctiletý syn byli nadšeni. „Pro ně to bylo největší dobrodružství a nezapomenutelný let balonem. Pro manželku, která balon šila, byl let zkouškou nervů, aby vše dobře fungovalo,“ popisuje Hutyra.
Na řadu přišla montáž plošiny a nafukování balonu. Ventilátor napojený na motor auta pracoval a o půl jedenácté večer začal Hutyra s nahříváním.
Trvalo to deset minut. Kotevní lana se napjala.
Čtyřčlenná rodina se mačkala v ocelové gondole, která měla rozměry jedenkrát jeden metr. „Po startu u mne převládl pocit uvolnění a všechno to napětí posledních měsíců příprav ze mne okamžitě spadlo,“ říká amatérský balonový letec.
Ale to nejnebezpečnější je teprve čekalo. Od hranice byli asi deset kilometrů a pohraničníci jim mohli útěk ještě zkomplikovat. Když Hutyra vyráběl gondolu, udělal podlahu z třímilimetrového ocelového plechu, aby byli chráněni před případnými střelami. Byla to zbytečná obava.
Když kapesním nožem přeřezali lana, balon nahoru přímo vystřelil. Bylo to o půl jedenácté večer.
O pět minut později došel plyn v první bombě a začaly problémy. Balon klesal a bylo třeba vyměnit bomby. Hutyra byl nervózní, omylem otáčel uzávěrem na opačnou stranu. Koruny stromů se k nim nebezpečně přiblížily. Byli zase u země a zase na českém území.
Zachránilo je závodní kolo, které se zachytlo větví a zafungovalo jako kotva. Mezitím Hutyra vyměnil bombu a znovu začal zahřívat vzduch v balonu.
Snad to stihne, než je někdo uvidí. Stihl. Balon se podruhé vznesl a rychle dosáhl výšky kolem dvou kilometrů. Tak si to naplánovali, aby byli v bezpečí před střelami pohraničníků. Hutyra také vsadil na moment překvapení, na to, že vojáci na hranici nebudou schopni se rychle zorientovat a radar je zobrazí jako klidný bod, nikoli letící cíl.
Taky to vyšlo.
Když byli nahoře, v dostatečné výšce, dovolili si na chvíli vypnout hořák. „Nezapomenutelný okamžik přeletu pro mne a celou rodinu nastal po vystoupání nad mraky osvětlené polovičním měsícem v úplném tichu po vypnutí hořáku. Trvalo to možná několik minut. Ty máme v paměti jako věčnost. Je to zážitek, na který rádi vzpomínáme.“
Ale to už o nich dole věděli. Ze záznamu pohraničního útvaru ve Znojmě plyne, že ještě předtím, než ho zaznamenali pohraničníci, spatřil jej náhodný chodec. „Dodatečně bylo zjištěno, že let balonu krátce předtím zpozoroval občan Toman z Dyjákovic, který poznatek nehlásil,“ zapsal do hlášení pohraničního útvaru Znojmo příslušný důstojník Bartůšek.
Pohraničníci zjistili poprvé „vzdušný cíl“ ve 22.39, kdy ho spatřila hlídka za Dyjákovicemi a řádně o něm informovala nadřízené. Pak jej znovu uviděli pohraničníci přímo na hranici v Hevlíně, to bylo ve 22.50.
Vzduchoplavci nahoře zatím zažívali krásný pocit z pomalého letu. Navzdory temnotě se orientují kupodivu dobře. Rakouské vesnice jsou dobře osvětlené, ty české podstatně hůř. A mezi nimi úplně temné pohraniční pásmo. Zamířili nad ně.
Vítr však slábl a balon se vlekl. Hutyra shodil dolů další bombu a balon se otřásl.
Ve 22.59 se pohraničníci vzpamatovali. Dole pod gondolou se rozsvěcují světlomety a vojáci vystřelují světelné rakety.
Jedna z nich sice ozáří balon, ale nikdo po nich nestřílí. Naštěstí.
Hutyra přesto rychle přidává plyn a balon letí vzhůru. Vystoupali až na dva a půl kilometru, tam však foukal špatný vítr a balon se začal nebezpečně otáčet zpátky. Nad špatně osvětlené české vesnice.
Tak museli zase dolů. Ale to už byli nad Rakouskem a bylo načase hledat místo k přistání. Světla televizní věže na Falkensteinu pozoroval Hutyra dříve dalekohledem z československého území. Nyní je měl téměř na dosah. Chtěl letět ještě o kousek dál a najít vhodné místo na přistání. Instinkt mu však napovídal, aby neriskoval.
Instinkt byl správný. O kus dál vedly dráty vysokého napětí.
Skončili tedy ve vinohradu a poslední pochybnosti, zda jsou skutečně v Rakousku, rozptýlily sloupky. Vinohrady na české straně hranice měly tehdy zásadně betonové sloupky a na rakouské dřevěné. Podívali se na ně. Vinohrad, v kterém přistáli, měl sloupky ze dřeva. Přistáli mezi veltlínem poblíž božích muk.
Byli šťastní.
Zato obyvatelé vesničky, kterou přelétli, vůbec nevěděli, co se děje. Matthias Pesau omítal stěnu v domě svých rodičů, když uslyšel hluk z nebe. „Nejdříve myslí na tryskovou stíhačku, potom na UFO. Když obchází dům, zahlédne na nebi oslňující plamen, který vždycky na chvíli mizí,“ popisoval výpověď očitého svědka německý časopis Quick.
Pesau skočil do auta a jel na místo přistání. Hutyra se nejdříve dívá na značku jeho auta. Chce mít jistotu, že je opravdu rakouská. Pak lámanou němčinou řekne, že je uprchlík z Československa, a ptá se na policii. „Přiletěl jsem balonem,“ vysvětluje.
Let netrval ani hodinu.
Českoslovenští pohraničníci o zdařilém útěku v té chvíli nemají ještě ani tušení. Situaci totiž vyhodnotili špatně. Ukáží to zápisy o narušení vzdušného prostoru, které byly odtajněny až po pádu komunismu. Z hlášení vyplývá, že vojáci dostali mylnou informaci, že balon letěl na rakouské straně hranice a do Československa nepronikl. Po obdržení této informace rozhodl náčelník štábu brigády pohraničního vojska ukončit všechna opatření a nadále provádět jen vzdušná pozorování.
Příslušný rozkaz vydal ve 23.16. Na hranici nepadl jediný výstřel.
Až se z rakouského rozhlasu a televize českoslovenští představitelé dozvědí, co se stalo, budou se samozřejmě vztekat. Tajní policisté se pokusí najít za každou cenu někoho, kdo Hutyrovým s útěkem pomáhal, a potrestat alespoň jeho.
Zjistili, že auto z jižní Moravy odvezl Hutyrův bratr. Zavřeli ho do vazby a zkoušeli přimět, aby se přiznal. Marně. Nenašli ani žádné stopy na místě startu. „V průběhu dalšího vyšetřování se nepodařilo prokázat, že tuto pomoc Robertu a Janě Hutyrovým poskytl, a proto bylo dne 26. ledna 1984 jeho trestní stíhání zastaveno.“
Na Hutyrův úlet nikdo nedoplatil — i po této stránce byla akce připravena dokonale. A tajní policisté v závěrečné zprávě krajskému prokurátorovi v Brně napsali: „Motivem jednání Roberta Hutyry bylo nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení, což vyplývá z jeho vyjádření v zahraničním tisku i z jeho dopisu, který zaslal z Rakouska svým rodičům, v němž doslova uvádí, že lituje každé minuty prožité v komunismu. Motivem jednání Jany Hutyrové byla její závislost na manželovi.“
Provinili se tedy oba.
Když se přestěhovali do USA, musel Hutyra svůj let ještě několikrát zopakovat, i když už nikdy to nebylo za tak dramatických okolností. „Tady ve Státech jsme naším balonem letěli ve státě Utah ve městě Provo, kam nás pozvali společně s ruským pilotem Belenkem, který odletěl v osmdesátých letech nejmodernějším MIGEM do Japonska na Americký festival svobody. Teď jsme balon zapůjčili balonovému muzeu,“ popisuje Hutyra. Ale to už šlo stejně o kopii, originál balonu putoval do berlínského Muzea zdi.
Hutyrův příběh tedy skončil přímo americkým happy endem: všechno dopadlo, jak nejlépe mohlo. „Tady ve Státech pokračuji ve své profesi stavbaře. Život je v mých očích spíš rodinný. Doma vaříme jídla, která jsme vařili v Bratislavě, snažíme se udržovat dobré vztahy s přáteli, a máme jich hodně. Já s manželkou trávíme hodně času v Česku,“ popisuje svůj šťastný život někdejší uprchlík.
Ze svého amerického domova napsal: „Bylo to nejlepší rozhodnutí v našem životě. Při různých rodinných oslavách naše děti jen tak mezi řečí prohodí: děkujeme.“
A to je Hutyrovo největší vítězství.


Fotogalerie

Rekonstrukce letu s kolem
Rekonstrukce letu s kolem

Flakenstein – místo přistání v Rakousku
Flakenstein – místo přistáníFlakenstein – místo přistání

Přání Ronalda Reagana Roberu Hutyrovi
Přání Ronalda Reagana Hutyrovi


Video

Balonem ke svobodě


Návrh vycházkových tras

  1. Falkenstein