Příběh čtyř mladíků na útěku

Čtyři mladíci se chtěli dostat do svobodné země, a tak se domluvili, že se pod železnou oponou podhrabou. Podařilo se jim to dne 20. září 1985 a dostali se zdraví a živí do Rakouska.

S obrovskou dávkou štěstí, ale téměř na hranici psychického i fyzického vysílení. V roce 1985 se většinou přes železnou oponu příliš neutíkalo, kdo získal takzvanou doložku, volil jistější útěk přes Jugoslávii. Železná opona byla v té době velmi dokonalá.

Václav Bařina, který akci naplánoval, byl hodně odvážný. Jednadvacetiletý mladík si ale možnost neúspěchu nepřipouštěl. Jeho plánem bylo utéct přes obec Úvaly, která ležela přímo v hraničním pásmu a smělo se do ní jen na povolení. Domluvil se se svým známým, Miroslavem Ostrčilíkem, který měl v obci starou babičku. Začal za ní s kamarády pravidelně jezdit „na výpomoc“. Pohraničníci si na ně zvykli a přestali je příliš pečlivě kontrolovat. Tak se nakonec dostali blízko k železné oponě a situaci využili k útěku do rakouské obce Schrattenberg.

Čtyři mladí muži Miroslav Matoušek, Václav Frýbert, Václav Bařina a Zdeněk Bedřich, však měli i neměli štěstí. Na signální stěně způsobili poplach a tak se stali terčem zběsilého pronásledování. Málem byli dostiženi, jejich útěk byl tak zběsilý, že se zastavili až hluboko v rakouském území.

Václav Bařina, který akci vymyslel se později usadil v USA, ale vzpomínky na dramatický útěk jej pronásledovaly neustále.

Příběh

Václav Bařina naplánoval originální útěk přes železnou oponu v době, kdy mu bylo jednadvacet let.
Bylo to v roce 1985 a on nechtěl žít v tehdejším komunisty ovládaném Českoslovenku. I když země na první pohled vypadala docela normálně. V novinách se psalo, že Spartakiáda v roce 1985 láká do Prahy tisíce lidí. Starší žákyně cvičí na hudbu tehdy populárního hudebníka Michala Davida skladbu „Poupata“. A také, že jaderná elektrárna Dukovany zahajuje v tom roce běžný provoz.
Ten druhý obraz už ale tak příznivý nebyl. V zaměstnání stejně jako mnoho jiných měl Bařina problémy. Pracoval v Transportě Břeclav a nadřízení mu vyčítali, že žije nad poměry. Měl totiž už ve svém věku auto (Škodu 120) a chtěl jet na dovolenou do Jugoslávie. Tam se mohlo samozřejmě jen na zvláštní povolení a k němu byl potřeba zase souhlas nadřízených. Samozřejmě, že ho nedostal.
„Vyčítali mi, že piji Pepsi Colu a mám auto. Do Jugoslávie mne nepustili. Zůstal ve mně jakýsi vzdor. Tak jsem si řekl, že jim všem ukážu!“ Vyprávěl později.
On chtěl především vidět Západ. O tom, jak to tam vypadá, věděl totiž jen z vyprávění a zdálo se mu to málo. Chtěl vidět Západ na vlastní oči.
„Řekl jsem si, že musím zjistit, jak to funguje na druhé straně světa,“ vzpomínal později.
V té době ovšem byla železná opona vrcholem dokonalosti. Už od roku 1970 byl drátěný zátaras nahrazen elektrickou signální stěnou, která sice nezabíjela, ale reagovala na dotek. Tu doplňovala celá plejáda dalších překážek, od strážních věží až po nášlapné překážky se signalizací. Kdo chtěl oponu překonat, musel být velmi dobře připraven, nebo být dobrodruh.
Václav Bařina byl asi obojí.
Dobře připravený dobrodruh. Bude to on, kdo vymyslí odvážný plán útěku přímo pod strážní věží pohraničníků.
„Žil jsem s přesvědčením, že to dokáži,“ vzpomínal později na dobu, kdy jako jednadvacetiletý mladík plánoval útěk. Možnost neúspěchu si nepřipouštěl.
Ale současně přiznal: „Odhadoval jsem, že mám šanci 10-15 procent.“
To bylo v roce 1984. Pokusil se příští rok v létě projet do Jugoslávie přes Rumunsko, ale pochopitelně to skončilo krachem.
Vlastně ještě hůř. Sebrali mu totiž na hranici pas a poslali zpátky.
V létě 1985 byl tedy zpět v Československu, bez pasu, ale zato s plánem na překonání železné opony.
Vybral si k tomu pozoruhodné místo, obec Úvaly ležící hned za Valticemi, odkud bylo do Rakouska jen pár stovek metrů. Už jen kvůli tomu byla celá obec v pohraničním pásmu a tak se tam mohlo jen na povolení, či na návštěvu příbuzných nebo známých. Každé auto mířící do Úval, které nebylo z okresu Břeclav, bylo kontrolováno.
Pro obyvatele obce to byla ovšem nepříjemná doba. Vesnice byla prakticky obklíčena ostnatým drátem, do práce nebo na nákup se muselo jezdit kolem hlídky vyzbrojené samopalem. Do vesnice vedla totiž jen jediná cesta.
Této skutečnosti se pokusí využít Bařina a jeho kamarádi.
Plán bude vypadat takto: Domluví se se svým známým, Miroslavem Ostrčilíkem, který má v obci starou babičku a budou za ní pravidelně jezdit „na výpomoc“. Pohraničníci si na ně zvyknou a nebudou je příliš pečlivě kontrolovat. Až přijde vhodná chvíle utečou přes dráty.
I to už měl promyšlené.
„Věděli jsme, že na jedné strážní věži není voják. Zřejmě si mysleli, že to obhlédnou z těch okolních. Ale byl tam mrtvý bod. Asi jeden metr. Kdo se plazil po kolenou, toho nemohli vidět,“ popisuje. Toto klíčové místo mu ukázal Ostrčilík. A rozhodli se, že udělají ještě další chytrou věc: utečou ve dne, bude to pro pohraničníky o to větší překvapení.
Bařina získal dopředu informace od známého, který k pohraničníkům jezdil jako šofér. Jmenoval se Igor Šťavík. Popsal mu fungování signální stěny a vysvětlil, jak se signál spouští. A také jak to udělat, aby se nespustil.
To bylo klíčové.
Věděl, že nesmí dráty spojit, ani se jich dotknout.
Věděl také, že až se k nim dostanou, nebudou mít mnoho času na přemýšlení.
Ale nyní je ještě čas na plánování.
Domlouvá se s Ostrčilíkem, přítelem z Úval, který chce utéct s nimi.
Ale jak? Má rodinu, malé dítě, nemůže s nimi utíkat přes dráty.
„Obstaral si povolení k cestě do Jugoslávie. Pomůže nám tedy utéct přes dráty a hned se vydá na cestu. Stejně by mu za pomoc pro nás hrozilo vězení,“ popisuje Bařina.
Přiznává, že se tehdy bál.
Hodně bál.
„Když jsem ten útěk plánoval, budil jsem se hrůzou, že mám kulky v těle...,“ vzpomíná.
Navíc, když přišel den útěku, všechno bylo jinak.
„V ten den, na který byl útěk naplánovaný, jsem zjistil, že nemám k dispozici auto k cestě k železné oponě, které mělo být nachystané. Tak jsem šel za kamarády, kteří měli vůz a říkám jim, o co jde. Oni vyspávali po oslavě. Ale vzbudil jsem je a jeden z nich se ke mně přidal. Cestou jsme se stavili pro posledního kamaráda, Mirka Matouška. Ten jinou možnost, jak se dostat na Západ neměl. Jeho těhotná přítelkyně emigrovala do Itálie a on chtěl pochopitelně za ní. Nedostal cestovní doklady a žádost o vystěhování, kterou si podal, by trvala velmi dlouho. Takže jsme za hranice vyrazili celkem čtyři,“ vysvětluje Bařina.
Do Úval je doveze ještě jiný známý. A Ostrčilík jim v Úvalech pomůže. Dne 20. září 1985 se tedy vydali na cestu. Pohraničníci jejich auto propustili do obce.
Všechno vypadalo dobře.
Až budou později pohraničníci v tajné zprávě určené samotnému náčelníkovi hlavní správy pohraniční stráže hodnotit svůj neúspěch, nazvou čtyři mladíky narušiteli. To byl obvyklý termín pro uprchlíky, kteří se pokoušeli dostat na druhou stranu hranice. Nebo pro ty, kteří jen zabloudili do hraničního pásma.
„Poznatky o výskytu narušitelů SH (státní hranice), jejich přípravě a postupu do místa uskutečněného proryvu SH nebyly zpravodajskými a vojskovými ani součinnostními a pomocnými silami a prostředky zjištěny.“
Jinými slovy, nikdo si jich v Úvalech nevšiml.
Nyní bylo třeba proniknout co nejblíže k hranici. Aby v obci nebudili pozornost, domluvili se, že se ukryjí a terén prozkoumá Ostrčilík. Ten nevzbudí pozornost, je tady doma.
„Schovali jsme se ve sklepě na brambory. Pak na nás měl náš kamarád zabouchat, že je vzduch čistý. Ale místo znamení jsme uslyšeli střelbu! Rychle jsme všechno nacpali pod brambory... Doklady, mapy... Říkali jsme si, že to je konec. Ale pak se ukázalo, že někdo střelbou plašil špačky,“ vypráví Bařina.
Byly to minuty plné napětí.
„Pak na nás zabušil náš kamarád z Úval a my jsme vyrazili.“ Zase měli mít štěstí. Před signální stěnou byl ještě jeden plot a ten měl v sobě díru. Pohraničníci prý tudy chodili na pivo... Tudy prošli. Stále si jich nikdo nevšiml.
Přitom už se ale dostali k signální stěně.
„Pak jsme ale přešli přes oranici. Tehdy se ukázalo, že není cesty zpět. Už jsme to prostě nemohli vzdát. U signální stěny jsem začal kopat, měl jsem pocit, že ta hlína je jako kámen, bylo to hrozné,“ vypráví Bařina.
Na těch pár minut nikdy nezapomene.
Nebo to trvalo déle?
„Kopal jsem, snad to trvalo čtvrt hodiny, zdálo se mi to nekonečné...“ Ale jeden z kamarádů nevydržel s nervy a chtěl se vrátit.
Byl to kritický okamžik.
V té chvíli byla signální stěna už podkopaná a Bařina byl na druhé straně.
Zbývající kamarádi chytli svého váhajícího kolegu a poslali ho zase dopředu.
Ale mladík ztratil úplně nervy.
„On se vrhl do vykopaného tunelu úplně bez rozmyslu. Dotkl se drátů a způsobil poplach.“
Co teď?
To už slyšeli ruch, štěkot psů a odkudsi vzrušené hlasy.
Pohraničníci!
„Jakmile vypukl poplach, kamarádi zazmatkovali a chtěli se vrátit, ale já věděl, že máme asi čtyři minuty náskok a že to stihneme.“
Bařina tedy stál na druhé straně signální stěny a křičel: „Stihneme to!“
Stihnou? Opravdu?
Přesvědčil je.
Zatímco další uprchlíci se cpali zoufale do tunýlku, Bařina už stříhal další ostnatý drát u další řady překážek, která byla za signální stěnou.
Na to jak mu to tehdy šlo, nezapomene do smrti.
Klepala se mu totiž ruka, tak, že v ní nedokázal udržet kleště.
Nedokáže přestřihnout obyčejný drát!
Naštěstí hned přišel jak na to. Nůžky položil na druhou ruku a posouval je pomalu až k drátu. Pak stříhl.
Šlo to.
Ale kamarádi nebudou čekat. Vrhnou se do drátů hlava nehlava, vyjdou z nich doškrábaní, celí od krve, ale živí. To byla poslední překážka. Zase mají štěstí.
Zatím.
Utíkají jako o závod. Jeden nevydržel s nervy, tak ho kamarádi vlečou mezi sebou. Druhý zvrací během útěku. Vzadu je slyšet dusot. A psy.
„Utíkali jsme asi kilometr, já jsem běžel, trhal hrozny a cpal si je do úst a současně zvracel, bylo to hrozné...“
Naštěstí vinice jim poskytly téměř dokonalou ochranu.
Pak uviděli pytle od postřiků na víno.
Dívali se na ně.
Byly psané německy.
Jsou tam.
Dokázali to.
„Podle těch nápisů na pytlích jsem zjistil, že jsme už v Rakousku,“ vypráví Bařina.

Náčelník hlavní správy pohraniční stráže dostal 8. října následující hlášení:
„Hlásím, že dne 20. 9. 1985 asi v 15.25 hod. došlo v úseku 18. r. PS Valtice-Raisna, okres Břeclav, v katastru obce Valtice-Úvaly ve směru HM IX/14 k proryvu státní hranice z ČSSR do Rakouska čtyřmi osobami. Proryv uskutečnili občané ČR Miroslav Matoušek, Václav Frýbert, Václav Bařina, Zdeněk Bedřich...“

Rakouské noviny přinesou jejich společnou fotografii, zpráva o jejich útěku se dostane i do televize. Na rakouské straně je totiž přivítali s velkou pozorností. Na skutečnost, že se blíží uprchlíci, upozornila Rakušany střelba a nevídaný ruch na české straně hranice. Když tam doběhli čtyři uprchlíci živí, přivítali je Rakušané téměř s údivem.
Na Západ se povedlo proniknout i jejich kamarádovi z Úval. Ostrčilík dokázal totiž neuvěřitelné: odjet na Západ s rodinou přes Jugoslávii těsně před tím, než komunistická policie odhalila jeho podíl na útěku. Zatknout už ho tedy nestihla.
Všechno vlastně vyšlo.
Mysleli si, že mají vyhráno.
Ale nebylo to tak.
Čekal je uprchlický tábor a zjištění, že život na druhé straně opony není tak snadný, jak si to představovali...
Nakonec se navždy rozejdou.
Václav Bařina se usadí v USA, stane se úspěšným uměleckým kovářem, ale budou ho pronásledovat psychické problémy. Kvůli prožitému napětí musel vyhledat pomoc psychiatra. Ale neurózu nakonec překonal. A dnes je doma v Česku i v USA.

Fotogalerie

Václav Bařina - současné foto

Úspěšný Američan. V době útěku bylo Václavu Bařinovi jednadvacet let. Ostatní byli o rok, nebo dva starší. Všichni se pustili do dobrodružství bez vědomí rodičů.

Čtyři mladíci - dobové foto

„Nepravděpodobné štěstí“ Těmito slovy komentoval útěk skupinky mladíků rakouský tisk. Ale samotní pohraničníci přiznali, že uprchlíkům pomohla výborná znalost prostředí: „podíl místní znalosti a přímá pomoc občana z Úval umožnila narušitelům proryv uskutečnit v místě nestřeženém pohraniční hlídkou.“

Místo útěku - archiv

Úspěšný útěk pohraničníci složitě zkoumali a hodnotili. Nakonec dospěli k závěru, že mají v Úvalech málo donašečů: „V městské části Úvaly se již několik let nedaří ustanovit jednotku pomocníků pohraniční stráže a stav spolupráce s občany je na nízké úrovni v důsledku nezájmu občanů – chatařů.“