Příběh žabího muže

Na pár hodin se Libor Veselský z Břeclavi proměnil v žábu a proplaval pod železnou oponou. Ocitl se tak na svobodě, v Rakousku. O podvodní „žabí“ cestě věděli českoslovenští pohraničníci od vzniku železné opony. A tak se tam, kde hranici tvořila řeka, střílelo, sotva se na hladině objevilo pár bublinek.

O půlnoci, v červnu 1987 si Veselský oblékl potápěčský oblek. Na okraji pohraniční Břeclavi se k řece Dyji připlížil – jako žabí muž. Nikdo ho nesměl vidět. Má kompletní potápěčský oblek, láhev se stlačeným vzduchem a strach. Hodně velký strach. Bude plavat asi čtyři kilometry studenou vodou a bude mu to trvat přibližně tři hodiny. A nakonec ho čeká podplutí „mostu smrti“, kde vodní hladinu hlídají pohraničníci se samopaly.

Libor Veselský, který byl povoláním řidič, se na útěk připravil opravdu důkladně. Bylo mu tehdy jednatřicet let a připravil si kmen stromu, který vydlabal. Do dutiny se schoval. Řeka Dyje nesla sebou kmeny stromů z lužních lesů a s tím museli pohraničníci počítat. Měl v jednom štěstí – jeho dům v Břeclavi se nacházel hned vedle řeky.

Když se ponořil do třináct stupňů studené vody, neměl před sebou ještě ten nejhorší úsek. Ten přijde až se dostane do hraničního pásma. Tam bude muset splynout s kmenem stromu a dokonce na chvíli odpojit přístroj, aby na hladině nebyly vidět bublinky.

Podařilo se mu proplout pod mostem hlídaným pohraničníky. Asi o kilometr dál vylezl a vydal se k rakouskému břehu. Když pak došel k první vesnici, zjistil, že se mu to podařlo, byl v Rakousku.

Příběh

Voda v řece Dyji tu chvíli měla třináct stupňů. Pár hodin to bude muset vydržet. Libor Veselský z Břeclavi se chystal proměnit v žabího muže a proplavat v noci pod železnou oponou. Chce se dostat na svobodu, do Rakouska. Ví, že je to nebezpečné, protože pohraničníci řeku bedlivě hlídají z mostu, kterému se říká „most smrti“. Leží těsně před místem, kde se řeka přimyká k hranici. Později už bude hranice procházet středem Dyje.
O půlnoci, v červnu 1987, se Veselský oblékl do potápěčského obleku. V Břeclavi se k řece Dyji připlížil – jako žabí muž. Nikdo ho nesměl vidět. Má kompletní potápěčský oblek, láhev se stlačeným vzduchem a strach. Hodně velký strach. Bude plavat asi čtyři kilometry studenou vodou a bude mu to trvat přibližně tři hodiny. Měl v jednom štěstí – jeho dům v Břeclavi se nacházel hned vedle řeky.
Libor Veselský, který byl povoláním řidič, se na útěk připravil opravdu důkladně. Bylo mu tehdy jednatřicet let a nachystal si kmen stromu, který sám vydlabal. Do dutiny se schová. Bylo to dobře vymyšlené. Řeka Dyje nesla sebou kmeny stromů z lužních lesů, zvlášť na jaře a na začátku léta. A pohraničníci, kteří řeku hlídali, to věděli. Ale přesto Veselský slyšel, že když se na hladině objevilo pár bublinek, hned se střílelo. Také slyšel, že voda u mostu je prosvěcována světlomety.
Když se ponořil do studené vody, neměl před sebou ještě ten nejhorší úsek. Ten přijde až se dostane do hraničního pásma. Tam bude muset splynout s kmenem stromu a dokonce na chvíli odpojit přístroj, aby na hladině nebyly vidět bublinky.
Krátce po půlnoci začal plavat. Zpočátku to nebyl takový problém, šlo mu to dobře. Chytil se kmene stromu a nechal se unášet proudem. Důležité bylo nezaplést se do nějakých větví a nezachytit se. V noci by se z takové situace těžko dostával.
Veselský se prý pokoušel najít cestu za hranice už jednou předtím se svým přítelem. Skončilo to však špatně. Nepovedlo se mu to. Měl v té době problémy s komunistickými úřady.
Tu noc na tom však nezáleželo. Hrál o život.
Kmen stromu jej nesl proudem.
Aby ho unikající bublinky ze skafandru neprozradily, utáhl před hranicí kohoutek láhve se stlačeným vzduchem. Tělem se vtlačil na kmen stromu a hlavu zastrčil do vyhloubeniny, aby mohl dýchat.
Byla mu už v té chvíli pořádná zima. Hranice už byla ale blízko. Most překračoval řeku pod městem, v místě, kde řeku překračoval hlídaný drátený zátaras. Poblíž bylo někdejší hradiště a zámeček zvaný Pohansko.
Nesměl se pohnout. Splynul s kusem dřeva a plul tak dlouhé minuty. Jak dlouho? Nevěděl přesně. Pod mostem proplul bez pohnutí, strnulý úzkostí. Asi o kilometr dál nechal kmen odplavat a sám zamířil k pravému břehu. Ten byl už rakouský. Jenže ani v té chvíli si vyčerpaný muž ještě nebyl úspěchem zcela jist. Teprve až když uviděl domy, věděl, že se mu to podařilo.
Domy vypadaly jinak, než ty na moravské straně.
Došel na policejní stanici v pohraniční obci Bernardsthal. Dostal jídlo, suché šaty a pak vyprávěl o svém pronásledování v komunistickém Československu. Ne všechno ovšem byla pravda. Tvrdil, že podepsal Chartu, ale na seznamu signatářů nebyl. Ze soudních spisů ale vyplývá, že mu komunistická policie skutečně hodně zkomplikovala život. Když se s přáteli poprvé domlouval na útěku, byli prozrazeni a pak je poslali všechny do vězení po hromadném soudním procesu. Navíc Veselský byl odsouzen za takzvané nedovolené ozbrojování — měl doma starou sovětskou pušku z druhé světové války, což bylo samozřejmě zakázané.
To už v té chvíli byla ale minulost. Dostal se do Rakouska, nejdříve do uprchlického tábora v Traiskirchenu. Později se však usadil nedaleko Vídně a vrátil se ke svému povolání. Živil se zase jako řidič.
Při natáčení jeho příběhu pro televizní seriál Příběhy železní opony se potápěči z Břeclavi rozhodli jeho odvážný útěk napodobit. Plavali řekou Dyjí přibližně trasou, kterou absolvoval tehdy Veselský.
Ve dne a bez asistence pohraničníků to vypadlo docela snadno.

Dobový tisk:

„Čech vstoupil v potápěčském obleku a s lahví se stlačeným vzduchem krátce po půlnoci u Břeclavi do třináct stupňů studené Dyje. Tehdy jednatřicetiletý Libor Veselský se pevně chytil kmene stromu, který zevnitř vydlabal. S ním plaval a potápěl se asi tři kilometry, prakticky až k hraničnímu území. Pak už to bylo nebezpečné,“ popisoval jeho dobrodružný útěk novinář Gernot Heigel z rakouských novin Neue Kronen Zeitung. Článek vyšel 25. června 1987 na první stránce.