Vše začalo v roce 1968 srpnovou okupací Československa. Mladí manželé Pořízkovi z Prostějova se ihned po invazi vojsk Varšavské smlouvy rozhodli emigrovat a přejeli hranici do Rakouska v Mikulově. Protože nevěděli, jak to bude vypadat na cestě, nechali svou malou Pavlínu doma u babičky v Prostějově.

Jenže když ji později chtěli dostat k sobě na Západ, ukázalo se, že to není tak snadné. Malá Pavlína Pořízková, pozdější světová topmodelka, se stala na začátku sedmdesátých let rukojmím komunistického režimu. V té době už rodiče byli ve Švédsku, žádali o její vydání československou vládu, organizovali hladovku, ale vše se zdálo marné. Tehdejší mocní v Československu ji odmítali povolit její vycestování k rodičům.

Manžele Pořízkovi ve Švédsku mezitím oslovili dva tamní piloti. Napadlo je, že zaletí do Československa malým letadlem, setkají se s prarodiči a holčičku unesou k rodičům.

Byl to riskantní plán, ale dal se provést. Piloti Christer Larsson a Karl-Göran Wickenbergh byli mladí, neměli rádi komunismus a zřejmě i toužili po dobrodružství.

Sešli se ve Stockholmu s bohatým podnikatelem Emilem Riorem, který se nakonec rozhodl do akce dát své peníze. Piloti budou let spolufinancovat. První let skončil neúspěchem, babička jim vnučku odmítla vydat. Tak se domluvili, že to zkusí ještě jednou. A to i s maminkou převlečenou za švédskou turistku. Jenže dopadnou nejhůř, jak to jen bude možné.

Příběh

Zprávu o okupaci uslyšel otevřeným oknem. Jiří Pořízka jel ráno do práce na motorce, od svého bytu na hlavním prostějovském náměstí. Jako jindy. Jenže byl 21. srpen 1968.
Rádio hlásilo, že v Československu začala okupace.
Pořízka si vzpomíná, že okno, ze kterého znělo naplno vysílání rozhlasu, vedlo do závodní jídelny.
Jiří Pořízka totiž patřil k lidem, které sami komunisté označovali termínem: „nepřítel lidu“. Jeho předkové byli příslušníci starobylého šlechtického rodu. Pocházeli z Jestřebí u Velké Bíteše. Rod (označovaný jako Pořízkové i Pařízkové) byl v zemských deskách připomínán poprvé v roce 1358. Jedním z významných představitelů rodu byl Jan Pařízek z Jestřebí (1601-1668), který se vypracoval na mistra svobodných umění na univerzitě v Padově.
V době, kdy se Jiří Pořízka narodil, si jeho rodina udržuje nejen tradici, ale i katolickou víru. Otec Jiřího Pořízky Alois Ferdinand vychovává v přísně katolickém duchu i své dvě děti. Jiří už od svých sedmi let chodí do katolického skautu. Ten po komunistickém puči v únoru 1948 zakážou, Jenže i po zrušení skautu se mladí chlapci dál scházeli a jezdili na letní tábory jako dřív. Měli výborného vedoucího, šířili letáky a katolickou víru.
Otec byl textilním úředníkem – správcem textilky v Prostějově. Ovšem jen do února 1948. Pak musel vzít zavděk místem střihače v Oděvních závodech Jiřího Wolkera.
Jeho syn nastoupí v roce 1959 na dva roky na vojnu. Když se vrátí, podaří se mu získat dalšího příznivce skautu. Nebyla to dobrá volba. Z příznivce se vyklube udavač a Pořízka bude zatčen.
Obvinili ho ze šíření nepřátelské náboženské ideologie, z rozšiřování letáků. Tedy z podvracení republiky. Dostal dva a půl roku. A ještě dlouho poté byl nepřítelem společnosti.
Jenže roce 1968 se věci opravdu měnily. Pořízka se svou manželkou, neobyčejně krásnou Annou, rozenou shodou okolností také Pořízkovou, věřili, že jejich život bude napříště lepší. Především se to snad bude týkat jejich tříleté dcery Pavlíny. Jenže začala okupace. Do Prostějova přišli cizí vojáci a Pořízkovi se rozhodnou pro emigraci. Všude panuje zmatek, nikdo neví, co se přesně děje. Okupanti jsou všude. Hned v prvních dnech byli hlášeni mrtví.
Čtyři dny po okupaci se manželé Pořízkovi rozhodují pro útěk.
Auto nemají, pojedou na motocyklu. To byl jeden z důvodů, proč sebou nevzali malou Pavlínku. Když se jim útěk povede, dostanou ji k sobě, až se dramatická situace uklidní.
V neděli 25. srpna vyrazili. Na přechodu v Mikulově vlála československá vlajka na půl žerdi. Byla to jedna z mála možností dát najevo vzdor a nezávislost. Ale tanky a obrněné vozy rozestavěné u Mikulova jasně říkaly, kdo má v této zemi hlavní slovo.
Před nimi bylo Rakousko, za nimi okupovaná vlast, rodiče, příbuzní, byt, přátelé a dcera.
Ještě jednou přemýšlí, zda se pro ni nemají vrátit, ale rozhodli se, že to udělají později. Zaregistrovali se jako uprchlíci u rakouských úřadů. Později se obrátili na Švédskou misi. Švédsko mělo velmi dobrou pověst. Za rok byli tam a v listopadu 1969 jim byl přidělen studentský byt v Lundu na jihu Švédska. V Československu jim byl mezitím zkonfiskován majetek a v nepřítomnosti byli odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. Jiří na třicet měsíců, Anna na osmnáct.
Pavlínu mezitím vychovávali rodiče manželky.
Hlavní kontakt mezi rodiči a dcerou obstarával telefon.
„Pavlína nám zpívala do telefonu,“ vzpomínal Pořízka.
Dvakrát požádali československé ministerstvo vnitra, aby jí povolilo výjezd.
Bezvýsledně.
Psali československému prezidentovi, Červenému kříži a Výboru pro lidská práva při Spojených národech.
Bezvýsledně.
Zbývalo jen na případ upozornit veřejnost.
Jiří Pořízka si to naplánoval přesně. Dne 25. května začínal v Praze sjezd vládnoucí komunistické strany. Byla tu důležitá událost. Od data sjezdu začnou Pořízkovi držet hladovku. Přesunul se s manželkou do centra Stockholmu, aby byl všem na očích. Tam budou bez jídla několik dní i spát, aby na problém upozornili obyvatele města. Současně rozjedou i letákovou akci. Deset tisíc letáků upozorňuje švédskou veřejnost, že mladí manželé už tři roky neviděli svou malou dceru.
Pořízkovi se usadili u stolečku na náměstí v centru Stockholmu, kde jim úřady povolily demonstraci. Začali sbírat podpisy na svou podporu.
Hned první den jich bylo několik set. Bude jich přibývat.
Najednou se stali oblíbenci švédských novinářů. Zdálo se, že Švédsko nežije ničím důležitějším. Jenže nedosáhli ničeho jiného, než doporučení z ambasády, aby se vrátili za dcerou do Československa. Když Pořízkovým znovu sdělili, že jejich dítě ze země nepustí, Anna Pořízková se zhroutila.
Pak je oslovili dva švédští piloti.
Měli plán, že zaletí do Československa letadlem, setkají se s prarodiči a holčičku unesou. Piloti Christer Larsson a Karl-Göran Wickenbergh byli mladí, neměli rádi komunismus a zřejmě i toužili po dobrodružství. Sešli se všichni ve Stockholmu s podnikatelem Emilem Riorem, který se nakonec rozhodl do akce dát své peníze. Piloti budou let spolufinancovat. Ostatně, když se akce povede, prodají celý příběh novinářům a na akci nakonec mohou i vydělat. Tak se i domluvili. Pořízkovi však byli obezřetní. Agenti československé tajné policie se kolem nich jen hemžili.
Ale souhlas dali.
Larsson a Wickenbergh plánovali, že poletí půjčeným letadlem Piper Cherokee Arrow, na kterém mají nalétáno 60 hodin. A že to nebude žádný partyzánský útok. Naopak. Do Československa se vydají legálně, jako zájemci o koupi letadla značky Zlín. Navštíví také brněnský strojírenský veletrh.
Piloti dostanou dopis od Anny Pořízkové a jejího manžela určený prarodičům. Jiří Pořízka jim nakreslí plán Prostějova.
Dne 8. září 1971 přeletěli oba piloti železnou oponu. Letí oficiálně, čekají je obchodní zástupci státní firmy Omnipol, s nimiž budou jednat o koupi letadla Zlín. Cestou se nic nestalo, dvakrát přistáli. Jednou v Malmö, podruhé ve Frankfurtu. Dopis pro prarodiče měli pro jistotu v ponožkách.
Na letišti v Ruzyni je už čekali zástupci Omnipolu, pozvali je na večeři, vše šlo podle plánu. K úspěchu jejich dosavadního pobytu významně přispěly pornografické časopisy, které dovezli ze Švédska, a které byly v Československu absolutně nedostatkovým zbožím. Ty rozdávali jako úplatek.
Jenže když zazvoní u dveří Pavlíniných prarodičů v Prostějově, otevře jim dědeček. Důchodce Ladislav Pořízka. S tím nepočítali. Dědeček měl být v nemocnici, alespoň tak jim to říkala Anna Pořízková. Bála se, že dědeček nebude s takovou akcí souhlasit. Když otevřel dveře, švédští mladíci zazmatkovali a s omluvou vycouvali ven.
Za hodinu si to rozmysleli a zazvonili znovu. Nechali se pozvat dál a předali dopis. Muži věděli, že teď se rozhoduje o osudu Pavlíny, která v té době ale nebyla doma.
Byla to zvláštní situace. Švédi neuměli slovo česky, hleděli na starší manželskou dvojici, která si čte dopis od dcery a zeťe, žíjících za železnou oponou. Jejich vnučka, o kterou se starají, má s těmi dvěma najednou kamsi odjet?
Babička s dědečkem spolu dlouze diskutují a pak se obrací na Švédy. Jenže zjistí, že neexistuje společný jazyk, kterým by se domluvili. Přešli tedy alespoň na slova, která mají mezinárodní platnost. Babička malé Pavlíny říká: Risiko!
To bylo všechno.
Později Pořízkovi přemýšlí, že akce vlastně zkrachovala na tom, že se dva švédští piloti nebyli schopni domluvit se dvěma českými důchodci.
Jinak by to snad vyšlo. A Pavlína by už byla s nimi ve Švédsku.
Pak jeden z pilotů navrhne, že kdyby s nimi letěla Pavlínina maminka, vyšlo by to. Ostatně mohla by letět znovu s nimi. Převleče se za manželku jednoho z pilotů a všechno dobře dopadne. Anna Pořízková je sice těhotná, ale moc chce vidět svou dceru. A navíc je na Ann-Britt, bývalou ženu Karl-Görana Wickenbergha velice podobná. Stačí paruka a jiné brýle. Tak to snad vyjde.
Nevyšlo.
Zadrželi je dřív, ne se jim podařilo Pořízkovy starší zkontaktovat. Všichni tři zapírali, až Annu identifikoval jeden z příbuzných. Bylo to to nejhorší, co se mohlo stát. Tajná policie rozehraje s Pořízkovými pozoruhodnou hru, jejímž cílem je rodinu rozbít. Těhotné Anně Pořízkové překvapivě umožní návrat k prarodičům a dceři.
StB zahajuje akci „Anna“. Odehrává se s vědomím nejvyšších míst. Anna Pořízková nejenže nejde do vězení, ale dokonce dostane finanční podporu přímo od ministerstva vnitra. „Se souhlasem náměstka minstra vnitra ČSSR plk. dr. Košnara žádám o vyplacení 5 tisíc korun. Uvedený obnos bude v rámci shora uvedené akce předán dne 13. října 1971 Anně Pořízkové,“ píše náčelník krajské správy SNB Brno. O původu peněz však nešťastná maminka nemá tušení. Dostane je totiž vyplacené od Městského národního výboru v Prostějově v rámci řešení její sociální tísně. Samozřejmě tajní policisté dovolili, aby mohla žít s dcerou i rodiči nadále pohromadě.
Ale v Českosloslovensku.
Hlídají ji.
Bylo to radostné i smutné setkání současně. Pavlína byla šťastná, že je s maminkou.
Ta konečně vidí, jak je její dcera šikovná. V rámci akce „Anna“ se dostává Anně Pořízkové pozoruhodně ohleduplného zacházení. Místo, aby byla odsouzena za nezákonné opuštění republiky, padělání dokladů a pokus o únos a zavlečení do ciziny, je propuštěna na svobodu ze zdravotních důvodů a trestní stíhání je později zastaveno díky prezidentské milosti.
Švédové jsou na tom hůř. Od 18.00 hodin dne 24. září 1971 jsou zadrženi. Skončí za mřížemi. Všechno skončilo krachem.
Švédský premiér Olaf Palme přijal Jiřího Pořízku k soukromému rozhovoru. Svého času byl také ženatý s Češkou. „Měl pro ten případ pochopení,“ řekne později Pořízka.
Zbývala poslední možnost zkusit dostat dceru a manželku ze země jinak.
Anna Pořízková mezitím porodila v Československu druhé dítě. Syna. Už jsou tedy za oponou tři.
Mezitím se už vztahy mezi Švédskem a Československem dostaly na bod mrazu.
Policie nejdřív zadržela a později vyhostila devětadvacetiletého švédského novináře Karla Thomase Waldena, který o případu psal. A československo-švédská válka zasáhla dokonce i lední hokej, sport velmi oblíbený v obou zemích.
Na 9. a 10. listopadu byla naplánována dvě mezistátní utkání národních týmů Švédska a Československa v Praze. Jenže československé úřady odmítly dát vstupní víza některým švédským novinářům. Náhodou byli zrovna z těch redakcí, které se případu Pavlíny věnovaly nejpodrobněji. Švédský hokejový svaz požadoval, aby víza dostali všichni sportovní novináři, kteří o ně žádali. Když neuspěl, utkání odřekl.
Ale to už se chystal proces s oběma švédskými novináři v Brně. Účast byla jen pro ty, kteří měli speciální vstupenky. Obvinění bylo ostatně jasné:
„Dne 22. září 1971 přicestovali oba obžalovaní s Annou Pořízkovou sportovním letadlem do ČSSR s cílem, že lstivě odejmou šestiletou Pavlínu Pořízkovou jejím prarodičům, jimž bylo dítě svěřeno soudem do výchovy, a že ji s utajením před orgány čs. Pasové kontroly unesou letadlem do Švédska...“
Oba Švédi sice prohlásí, že svých činů litují, ale dostanou šest let.
Nakonec budou po roce věznění naštěstí vyhoštěni.
Anna se po porodu věnovala mateřským povinnostem v Prostějově. Mezitím žádá o vystěhování za manželem. Znovu a znovu.
Bude čekat tři roky.
V červnu 1973 se koná v Helsinkách konference o bezpečnosti v Evropě. Švédský ministr zahraničí se tam setká se svým československým kolegou Bohuslavem Chňoupkem. Mluví se i o Pořízkových. Dne 12. března 1974 dostává Pořízková povolení k vycestování. Za železnou oponou v Československu se jí narodil syn Jáchym, z Pavlíny vyrostla za tu dobu devítiletá holčička.
Otec neviděl dceru od roku 1968, tedy většinu jejího dosavadního života. A manželku tři roky.
Rodina se dostane z komunistické moci a ve svobodném světě nakonec udělá malá Pavlína úžasnou kariéru, když se stane světově uznávanou topmodelkou. Bude žít na Manhattanu, bude hrát ve filmu a její tvář budou znát miliony lidí na celém světě.

Úryvek z dobového tisku

Z novin Rudé právo. To s odvoláním na článek ve švédských novinách popsalo plán únosu Pavlíny Pořízkové následovně: „Čtyřmístné aerotaxi Piper Cherokee přistane na brněnském letišti. Na jeho plaubě budou piloti K. G. Wickenbergh, zaměstnanec jedné švédské letecké společnosti, Ch. Larsson, ředitel jedné stockholmské přepravní společnosti a Anna Pořízková. Tři cestující prohlásí: „Chceme koupit české sportovní letadlo.“ Tak se jim mělo podařit dostat se do blízkosti moravského města Prostějova, kde děvčátko žilo u dědečka a babičky poté, co je rodiče opustili. Aby do této záležitosti nebyli zapleteni bojácní pěstouni, chtěla paní Pořízková oslovit svoji dcerušku na její cestě do školy: „Nechceš si udělat se mnou a dvěma hodnými strýčky ze Švédska malou projížďku?“ Trojice věděla: zde budou první komplikace. Pozná Pavlína opět svoji matku? Kromě toho ji do školy stále doprovázela její sestřenice. V nejhorším případě chtěli děvčátko odvléci do taxi násilím a cestou na letiště je uklidnit. Tam čekalo již letadlo, které jim mělo dopomoci k útěku. Pro letištní úřady bylo připraveno vysvětlení: „Chceme té malé Češce ukázat její krásnou vlast ze vzduchu.“ Podle programu pak měli vzlétnout k nezávaznému okružnímu letu. Pak měla být podána zpráva: „Zasekl se nám podvozek!“ Pomocí střemhlavého letu z velké výšky se prý budou snažit jej uvolnit a vysunout. Uprostřed výstupu však švédští piloti chtěli změnit kurs a s malou Pavlou na palubě uprchnout přes blízké rakouské hranice.“


Fotogalerie

Jiří Pořízka s dcerou
Jiří Pořízka s dcerouJiří Pořízka

Archiv ABS
Archiv ABSArchiv ABSArchiv ABSArchiv ABSArchiv ABS


Video

Příběh dcery, která zůstala na druhé straně opony


Návrh vycházkových tras

  1. Mikulov, okolí celnice