Celkem pět let se Rudy Krejčí skrýval v malé komůrce v domě svých rodičů před komunistickou tajnou policií. Poté se rozhodl pro útěk na Západ. Stalo se to v roce 1953, Krejčímu bylo čtyřiadvacet let.

S odvážným plánem na útěk přišel Krejčího otec. Byl železničářem, dostal nápad, že by se jeho syn mohl skrýt do jakési dřevěné rakve a ta by se zahrabala do uhlí ve vagónu. Byla to hodně odvážná mylšenka, v tom roce byla železná už velmi ostře hlídaná. Všechny vlaky jedoucí na Západ včetně nákladních musely projít prohlídkou. Vagony obcházeli pohraničníci se psy a do uhlí se píchalo tyčemi...

Příběh

Na začátku byla nespokojenost s nastupujícím komunistickým režimem a touha něco proti němu dělat. Student brněnského gymnázia Rudolf Krejčí viděl, jak se po převratu v únoru 1948 svět kolem najednou změnil. Lidé se báli.

U něj ve třídě to přitom bylo tak, že většina gymnaziálních studentů s novým režimem nesouhlasila. Samozřejmě, třída byla rozdělena, ale příznivci komunistů byli v drtivé menšině. Ale novým pořádkům se pasivně přizpůsobovali všichni kolem. Krejčí a jeho přátelé studenti chtěli veřejnost povzbudit k odporu a tak se rozhodli k letákové akci v Brně.

Naplánovali si ji tak, aby letáky lidé dostali před 1. květnem, svátkem práce, který komunisté tradičně oslavovali. Jenže někdo stuenty viděl, ohlásil, nebo si jich všimli sami tajní policisté. Každopádně je začali pronásledovat. V Brně na Pekařské ulci, takřka v centru města. Studenti se rozprchli, uíkali přes celé město až o jednoho z největších parků – Lužánek. Tam se chtěli ztratit. To už každý z nich unikal na vlastní pěst. Bylo jasné, že s odbojem je konec.

Začali tedy plánovat útěk přes hranice. Byli v kontaktu s dalšími lidmi, kteří se chtěli dostat na Západ.

Jenže; opět jsou prozrazeni. I když už byli tak blízko cíle; před schůzkou s mužem, který jim měl zajisti převoz k hranici. Opět jde po studentech tajná policie a tentokrát je jistější. Zatčeni jsou všichni až na jednoho. Rudi Krejčího.

Zatímco ostatní čekají, kolik let dostanou za svou sotva zahájenou odbojovou činnost, Krejčí se schovává. Zahrabal se do uhlí ve sklepě svých rodičů. Není to zrovna bezpečný úkryt, do domku chodí pravidelně na kontrolu příslušníci bezpečnosti. To Krejčí ještě netuší, že uhlí se stane jeho osudem a o pět let později mu dopomůže k cestě na svobodu.

Teď se ovšem musí skrývat. Naštěstí po několika dnech policisté naznačí rodičům, že jsou přesvědčeni o Krejčího útěku na Západ a přestanou je tak intnzivně kontrolovat. Krejčí se přesouvá nahoru: v podkroví si vybuduje tajnou komůrku, kde najde útočiště.

Jenže to trvá roky: nemůže do školy, nemůže studovat, nemůže na procházku, nemůže ani k lékaři. Čekají, zda se politická situace nezlepší, zda nezačne válka, která je jednu chvíli na spadnutí.

Nezačne.

Tak se snaží alespoň studovat. Otec mu zajišťuje knihy: o socilogii, historii, filozofii. Čte kompletní Masarykovy spisy. Později, až se konečně ocitne na Západě, najednou zjistí, jak se mu to hodí, bude mít nastudováno.

Na začátku roku 1953 umírá Stalin, po něm Gottwald, čeká se, zda se situace nezmění.

Nezmění.

Je tedy jediná možnost – Krejčí musí uprchnout na Západ. Přes železnou oponu, která se za těch pět uplynulých let nesmírně zdokonalila. Ale jeho otec železničář přijde na nápad: schová syna do uhlí ve vagónu, který jede za hranice. Vlaky z uhlím z jižní Moravy mířily do Itálie. Jenže se kontrolovaly, všechny vlaky mířící na Západ musely projet pod speciální bránou, z níž dovnitř nahlíželi pohraničníci. U Břeclavi kontrolovali vojáci vagóny přímo z mostu ležícího v hraničním pásmu nedaleko Poštorné. Prohlídky byly důkladné: někdy vojáci dokonce do uhlí píchali ocelovými tyčemi, kolem vagónu chodili pohraničníci se psy.

Aby se útěk povedl, muselo být vše dokonale provedeno: vyrobili tedy jakousi rakev, kterou do uhlí zahrabou, do ní se mladý muž schová. Musí ležet v určité hloubce pod uhlím, mít přitom zajištěné dýchání a musí se pak sám dostat ven. Otec naštěstí všechno vymyslel dokonale. Syna sám pomohl na brněnském nádraží ukrýt do uhlí a vlak vyrazil na jihovýchod. Cesta nebyla dlouhá ani složitá; vlak projel obcí Hrušky, kde se Krejčí narodil a potom dorazil do Břeclavi. Tam už čekal otec – železničář. Zaklepal na vagon a zavolal: „Tak kluku, teď jsi na vlastních nohách, já doufám, že nás nezklameš.“

To nejhorší ovšem mělo teprve přijít: příslušníci pohraniční stráže procházeli kolem vlaku a všechno kontrolovali. Samozřejmě, i shora. Nahlíželi do vagónů. Ale mladý uprchlík schovaný v těsné rakvi měl štěstí.

Vlak se rozjel dál. Byli v Rakousku. To ovšem bylo rozdělené a část přiléhající k Československu okupovala Sovětská armáda.

Krejčí se z vlaku dostal ven ve Vídni a musel ještě najít tu správnou okupační zónu. Americkou. Tam se přihlásil jako uprchlík a přes Svobodnou Evropu dal zprávu rodičům. Maminka pocházela z Halenkovic. Heslo, které rádio vysílalo do Československa znělo: „Halen je v pořádku.“

Doma se oslavovalo, všichni byli šťastní. Rudi Krejčí rychle doháněl studia a nakonec se usadil na Aljašce. Ta odlehlá země se stala jeho novým domovem. Našel své místo na univerzitě ve Fairbanksu, druhém největším městě Aljašky.

Ten nový domov to bylo vlastně to, co ho čekalo po pětiletém ukrývání, na konci cesty v rakvi pod uhlím ve vagónu přes železnou oponu.


Fotogalerie

Rudy Krejčí
Rudy KrejčíRudy KrejčíRudy Krejčí

Brána pro kontrolu vlaků (archiv ABS)
Brána pro kontrolu vlaků (archiv ABS)

Most přes železnici za Břeclaví
Most přes železnici za Břeclaví

Zlatníci v uhlí (archiv MPČR)
Zlatníci v uhlí (archiv MPČR)


Video

Příběh muže, který cestoval v uhlí


Návrh vycházkových tras

  1. Břeclav
  2. Silniční most přes železniční trať - poblíž hranic
  3. Nádraží