Příběh důstojníka na útěku

Miloš Knorr, odvážný důstojník ze západní fronty se po komunistickém převratu rozhodl utéct do svobodného světa. Povedlo se mu dostat přes hraniční řeku Dyji paradoxně díky pomoci tamního velitele Státní bezpečnosti.

Byl jedním z důstojníků, kteří projevili za války odvahu. Utekl nejdříve do Francie, po jejím pádu se přesunul do Anglie. V Normandii se vyloďuje již jako důstojník britského 43. předzvědného pluku. Dostane se s ním až k Rýnu. Jako zpravodajec mapuje situaci na bojištích, vyslýchá zajatce a dohlíží na repatriaci vězňů z koncentračních táborů. Po návratu do Československa začíná přednášet na Vysoké škole válečné v Praze.

Když ho po komunistickém převratu nutí ke vstupu do komunistické strany, rozhoduje se pro útěk. Je mu tehdy třicet let. Útěk si pečlivě připraví. Obstará si rakouské peníze, falešné doklady. Domluví si přepravu přes rakouské území obsazené tehdy sověty.

Jeho známý z bezpečnosti ve Znojmě ho na prvního máje převede přes pohraniční řeku Dyji. Vypraví se do lesa s celou rodinou, předstírají, že jdou na houby. Překročí řeku Dyji a Knorr se dostane šťastně do Vídně.

Potom pracuje jako zpravodajec pro generála Moravce, řídí zpravodajské operace v tehdejším Československu. Později se usazuje v USA a pracuje pro pojišťovnu. Umírá 4. července 2008 v New Yorku.

Příběh

Miloš Knorr, důstojník ze západní fronty, se po komunistickém převratu rozhodl utéct do svobodného světa. Dostal se do Rakouska poblíž Znojma, kde překročil řeku Dyji.
Později se na Západě zapojil do organizování zpravodajských operací na druhé straně železné opony.

V době komunistického puče mu bylo rovných třicet let, chtěl žít ve svobodném světě a nechtěl vstoupit do komunistické strany.
To byly důvody k útěku v kostce.
Věděl, že v komunistickém Československu by se mu nedařilo. Důstojníky, kteří ukázali, že se nebojí bojovat za své přesvědčení, nebo ty, kteří se nedají zkorumpovat, nemohl nový komunistický režim potřebovat. V těch lepších případech končili ve vězení.
V horším případě byli popraveni.
Miloš Knorr, rodák z Ivančic u Brna a absolvent vojenské akademie v Hranicích se hned po německé okupaci zapojil do odboje, stal se členem odbojové organizace Obrana národa. Už tehdy projeví odvahu. Když po něm začalo pátrat gestapo, utekl přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Francie, pak do Velké Británie.
Knorr se za Kanálem stává příslušníkem první československé smíšené brigády a prodělává parašutistický výcvik. Ale je přeřazen k britské armádě. To mu získá trochu výjimečné postavení. V Normandii se vyloďuje již jako důstojník britského 43. předzvědného pluku. Dostane se s ním až k Rýnu. Jako zpravodajec mapuje situaci na bojištích, vyslýchá zajatce a dohlíží na repatriaci vězňů z koncentračních táborů.
Stává se dočasným členem československé mise při britském okupačním velitelství.
Koncem roku 1945 se konečně vrací.
Začíná přednášet na Vysoké škole válečné v Praze.
Jenže pak všechno převrátí vzhůru nohama únorový převrat.
V té době ležel Knorr v nemocnici. Mohl jen tušit, co ho čeká. Velitele školy, generála Aloise Lišku, totiž už komunisté vyhodili. Liška, který velel československé obrněné brigádě, se proslavil při bitvě o Dunkerque, kde jeho jednotka blokovala opuštěnou německou posádku. Ta kapitulovala až 9. května 1945.
Lišku, veterána ze západní fronty tedy komunisté nechtějí.
Když se Knorr z nemocnice vrátil, ukázalo se, že něchtějí ani jeho.
Na stole v kanceláři byl dopis a v něm stálo že ztrácí pozici profesora válečné školy. Musel opustit Prahu během osmačtyřiceti hodin. A hlásit se na brigádě v České Třebové.
Byl sledován a tak rychle opustil Prahu.
V Třebové mu řekl tamní generál: „vstoupíš do komunistické strany.“
Knorr řekl, že si to musí rozmyslet a vyžádal si čtrnáct dní dovolené.
Místo dovolené začne plánovat útěk. Se svým známým - zástupcem amerického vojenského atašé se už domluvil, že mu převeze kufry do Vídně.
To bylo ovšem to nejjednodušší.
On sám už byl v té době sledován, kontrarozvědka se o něj zajímala.
Na černém trhu si koupil rakouské šilinky, a jedna známá mu obstará falešný rakouský pas. Pouze fotografie bude skutečná.
Zbývalo jen naplánovat přechod přes železnou oponu.
Drátěný plot na hranici ještě nestál, bylo třeba „jen“ proklouznout mezi hlídkami.
Knorrův kamarád letec padl v Anglii a jeho bratr byl šéfem pobočky bezpečnosti v příhraničním Znojmě. Knorr se znal i s ním a tak ho vyhledal.
Řekl mu, že ho převede, ale nesmí mít žádná zavazadla.
Útěk naplánuje přesně na 1. máje. Tak mu to doporučil jeho známý. Že půjdou na procházku s rodinou a je lepší, když je to svátek, než obyčejný den.
Na svátek práce museli za komunistické éry všichni do průvodu. Šel i Knorr s vojáky, které měl na starosti.
Ale věděl, že kontrarozvědka si ho hlídá.
Půjde tedy přímo za jejich velitelem.
Požádá drze kapitána, aby ho zavezl na nádraží do Olomouce.
Což se také stalo.
Kapitánovi navykládal, že má schůzku s přítelkyní v Pardubicích.
Nastoupil skutečně do vlaku.
Ale neodjel.
Na druhé straně z vagónu nepozorovaně vystoupil. Vyhledal si taxík a odjel.
Musí být co nejrychleji ve Znojmě.
Což se podařilo. Tam se ho ujal jeho známý - velitel a vyrazili k hranici. S celou rodinou. Paní s dětmi odešla do lesa sbírat houby a známý vedl Knorra k hranici.
Došli k málo přehlednému místu nad Dyjí.
Tam si jej přebral jeden z podřízených jeho přítele.
„S ním jsme hranici překonali. Hlídky sice byly, ale všechny jsme minuli.“ Popsal později Knorr.
Dokázali to.
Muž dovedl Knorra až k myslivně na rakouské straně.
Byla to tak živá uprchlická trasa, že uvnitř byla zřízena místnost pro uprchlíky z Československa. V podkroví bylo několik postelí, ale Knorr tam spal sám.
Jediný prvomájový uprchlík.
Druhý den pro mne přijelo auto s šoférem a jeho rodinou. A bylo tam malé miminko.
Malá holčička byla totiž součástí plánu, který měl umožnit průjezd sovětskou okupační zónou. Tamní část Rakouska byla okupována ruskou armádou a uprchlíci se museli dostat až do amerického sektoru Vídně. Tam bylo bezpečněji a tam mířil i Knorr.
Nevěděl proč sebou vozí dítě.
Když přijeli k první ruské kontrole, voják vzal papíry a koukal se na ně. Ale paní štípla do zadku miminko, které začalo řvát. A Rusové mají rádi malé děti.
Ruská kontrola na chvíli zapomněla na doklady.
Zaujalo ji křičící miminko.
Řidič Rusům vysvětlil: „Nech nás jet, jak se rozjedeme, začne to houpat a ona se uklidní.“
Vyšlo to.
Kontrolovali je celkem třikrát.
Miminko třikrát dostalo štípanec a třikrát je Rusové pustili.
Ve Vídni šel Knorr k Američanům, pak začal pracovat pro jejich tajnou službu CIC.
Mezi hlavní ukoly patřilo prověřovat uprchlíky z Československa, zjistit, zda mezi nimi nejsou agenti StB a následně jim opatřit falešné doklady a dopravit je do americké okupační zony v západní části Rakouska. „Prověřoval jsme každého, jestli je to opravdový uprchlík, nebo agent,“ vzpomínal Knorr.
Byla to nekonečná práce. V létě 1948 se uprchlíci hlásili po desítkách. Potřebovali pomoc – ubytování, jízdenky a hlavně doklady. Těch bylo málo.
Falešné doklady se proto vyráběly přímo v úřadovně americké tajné služby CIC ve Vídni. Většina uprchlíků však musela utíkat bez nich. Opatrně jednotlivě či po dvojicích vlakem a pak po skupinkách přes hranice okupačních zón.
Nebylo to zrovna bezpečné.
Ale bezpečná nebyla ani samotná Vídeň rozdělená na sektory. Knorr se samozřejmě pohyboval v americkém sektoru, ale občas musel přes sovětské pásmo. Proto chodil jen v americké vojenské uniformě a vždy měl u sebe pistoli. Věděl, že československá tajná služba unáší ze Západu lidi za železnou oponu.
Naštěstí se z Vídně dostane brzy pryč.
Knorr byl totiž úspěšný zpravodajský důstojník. Vyžádá si jej generál František Moravec a Knorr začne pracovat pro něj v západním Německu. V roce 1955 se stěhuje do USA a najde si novou, „civilní“ obživu. Vstupuje do služeb mezinárodní pojišťovací společnosti INA.
Zemřel 4. července 2008 v New Yorku.