Příběh odvážného letce a jeho syna

Ve tři hodiny ráno 7. července 1988 startuje z opuštěného místa u slovenské dálnice směrem na Malacky rogallo. Sedí v něm čtyřiadvacetiletý Josef Hlavatý. Ale není sám. Na zádech má přivázaného malého, tříletého syna. Vydávají se na nebezpečný let přes železnou oponu do Rakouska.

Bylo to zoufalé řešení. Jeho manželku s jedním dítětem totiž komunistické úřady pustily do Jugoslávie, ale on s malým Davídkem musel zůstat doma. Nedostal povolení. Ale emigrovat chtěli společně – tak se domluvili, že otec se synem uletí a všichni se pak sejdou v Rakousku. Vyšlo to, ale s velkým štěstím.

Ačkoli hranice byla blízko, rogallo v dobrém technickém stavu, let byl plný komplikací. Nejdřív čekali na to, až přestane foukat, potom nad železnou oponou Hlavatý zabloudili a stačilo málo, aby se dostali zpět do Československa.

Hlavatý původně zkoumal různé možnosti útěku. Volba na rogallo padla až nakonec. Měli ho doma sestrojené. Jen tak, pro zábavu. Motor mělo z trabantu, nádržku na benzín tvořil bílý kanystr na vodu... Ale létalo dobře. Josef Hlavatý se svým otcem ho mnohokrát vyzkoušel a věděl, že unese jeho i syna. Jen vymění vrtuli, ta původní byla příliš hlučná...
Toto rozhodnutí se mu pak málem stane osudným.

Příběh

Přípravě rogalla před odvážným letem přes železnou oponu věnoval Josef Hlavatý hodně času. Byl technicky zdatný, létání ho bavilo a vše důkladně zkontroloval. Ještě na poslední chvíli se rozhodl odmontovat vrtuli a přidělat jinou. Měl strach, že jej pohraničníci uslyší. Nová vrtule byla sice opravdu tišší, ale měla menší výkon.
To bude jeden z problémů, s nímž se bude při svém hodně odvážném letu potýkat. A nebude mít strach ani tak o sebe, jako o svého tříletého syna Davídka, kterého bude mít přivázaného na zádech.
„Jestli umřeme, umřeme spolu.“ To si řekl, když ve tři hodiny ráno 7. července 1988 startoval.
Čekali tři dny, než přestalo foukat. Na pečlivě vybrané místo poblíž slovenského úseku dálnice nedaleko Malacek přijeli totiž už 4. července k večeru. Našli tam vhodnou opuštěnou silnici.
Místo vybírali dlouho. Nejdříve podle mapy zjistili, kde se dálnice na Bratislavu nejvíc přibližuje rakouské hranici. Pak tam dvakrát přijeli a všechno pečlivě promýšleli. Viděli radar. Josef Hlavatý znejistil. Ale otec ho uklidnil, že nad místem startu je radarový stín.
Jenže foukal vítr. Proti nim.
Byli čtyři: Josef Hlavatý se synem Davidem. A Hlavatého rodiče, kteří stroj na přívěsném vozíku dopravili až na místo. Jenže rogallo mohli použít jen za bezvětří.
Josef Hlavatý měl strach. Všichni ho měli. Vítr jim hodně komplikoval situaci.
První noc uběhla a vítr se neztišil.
Ukrytí v křovinách, zamaskovaní plachtou vydrželi do rána, kdy se rozhodli zajet pro jídlo. Rozložené rogallo ukryli na místě a zaházeli větvěmi.
Byli opravdu hodně opatrní. Co kdyby rogallo objevili pohraničníci a čekali na ně? Projeli tedy nejprve kolem a dělali, že jdou čurat. Pro jistotu. A pak ještě Hlavatého rodiče poslali psa, který místo očichal. Nikde nikdo.
Jestli vítr přestane, ve tři hodiny v noci Josef Hlavatý se synem odstartují. Rodiče mu půl hodiny předtím pomohou složit stroj, pak vše poklidí a odjedou velkou oklikou přes Slovensko autem domů. Jejich Škodovka s jabloneckou značkou by kdekoli u hranic byla nápadná.
Všechno jim vychází. Dálnice je hlučná – motor rogalla možná nebude tolik slyšet. A dálnice také poslouží k orientaci při letu. Překříží ji cestou na západ. K samotnému startu poslouží nová, ale opuštěná asfaltka. Na hranice je pouhých šest až osm kilometrů.
Jenže vítr pořád foukal.
O půl třetí v noci se tedy rozhodli znovu start odložit. Proti větru Josef Hlavatý nepoletí.
Bylo 6. července. Tentokrát se ani neodvážili místo opustit. Celý den ze svého úkrytu budou pozorovat okolí a odhadovat vývoj počasí.
Následující, třetí noc už musí být poslední.
Byla.
O půl třetí ráno 7. července 1988 zjistili, že je ticho.
Bezvětří.
Kupodivu je to neuklidnilo.
Byla naprostá tma, Josef Hlavatý do té doby nikdy s otcem rogallo za tmy neskládal. Měli na to půl hodiny. A nesměli přitom ani cinknout klíčem, náraz kovu o kov je slyšet daleko. Hlavatého maminka brečela. „Nikdy mne nenapadlo, že mne něco takového v životě potká, že už nikdy svého syna neuvidím,“ vzlykala. Rozbrečel se i dosud klidný Davídek. Začínající rozbřesk přinesl malé množství světla a ze tmy se vyloupla ocelová konstrukce rogalla. Stálo vedle nich jako nějaká podivná obluda.
Hlavatý starší si ale zachoval chladnou hlavu.
„Až budeš startovat, přidej rychle plyn, před tebou jsou vysoké borovice, musíš je nadletět,“ radil prakticky.
Kolem třetí bylo vše připravené. Malého Davídka si otec přivázal na záda. „Letíme za maminkou,“ řekl mu. Chlapec je už kupodivu klidný. Na maminku se těší.
Jestli to vyjde, brzy se všichni sejdou.
Je bezvětří, může se startovat.
Když před pár dny Hlavatého manželku s druhým dítětem pustili z Československa do Jugoslávie na zdravotní dovolenou, manžel s Davídkem museli zůstat. Jako rukojmí. Josef Hlavatý se v té době těšil pozornosti tajné policie, která už tušila jeho úmysly uprchnout. A tak mu vzali pas. Do ciziny pustili jen manželku a jedno dítě. Pro jistotu.
„Nedovedete si představit ten strach. Domov zrušený, v práci výpověď, žena odjela... A já mám jen pár dnů, abych se dostal za ní,“ bude později vyprávět Hlavatý.
Vlastně byl v situaci, kdy neměl na vybranou. Všechno totiž začalo už dávno předtím, kdy zjistil, že v komunistickém Československu ho příznivá budoucnost nečeká.
Rodiče před ním nic neskrývali: řekli mu, že sovětští okupanti drancují jeho zemi, že hospodářství se blíží krachu a lidé si na ten nenáročný život v šedivé zemi zvykají.
Josef Hlavatý si na nic zvykat nechtěl. Lákaly ho stroje: auta, letadla. Jako kluk si na motorku nastříkal americkou vlajku a začaly problémy. Prý propaguje kapitalismus.
Už na učňáku měl rád lodě, auta a letadla. Stavěl modely nákladních aut, vymýšlel je.
Vojna byla jeden nepřetržitý sled nástupů, pochodování a nesmyslných přehlídek. Mladý nadšenec do aut, letedel a lodí má zdravotní problémy a ze samotného pochodování mu opuchne noha. Naštěstí ho předčasně poslali domů.
Ale nic z toho zatím Josefa Hlavatého nepřesvědčilo, že by měl opustit svou vlast.
Naopak. Oženil se,m našel si dobrou práci a chtěl stavět dům. Budoucnost nevypadala až tak špatně.
Než za ním přišli, že ho chtějí do komunistické strany.
Nejdřív odmítl. Pak svolil. Pak si to zase rozmyslel a s kandidaturou praštil.
A našel si místo mechanika; chtěl létat s malými letadly, kterými se práškují pole. Jenže to mu samozřejmě zakázali.
Tehdy začal poprvé přemýšlet o emigraci. S manželkou a dětmi chtěli jet do Jugoslávie a odtud se dostat do Rakouska a nakonec do Ameriky. Jenže to už si na něj tajná policie dávala pozor.
Když čekali na výjezdní doložku, přijeli tajní, zavolali si ho na kádrové oddělení a řekli mu, že výjezd nepovolují. „Já měl vztek, že jsem jim tam rozbil dveře. Pak si mne pozvali a ptali se: proč chceme ujet? Kdo na nás kde čeká? A já dělal hloupého, takže mne pustili domů,“ vypráví Hlavatý.
Výhružky by tolik nevadily, jako fakt, že mu zabavili cestovní doklady.
Nakonec jeho manželka vymyslela fintu a sehnala potvrzení od doktora, že roční syn Josef potřebuje ze zdravotních důvodů k moři. Ale moc jim to nepomohlo. Pustili jen ji a Josefa. Hlavatý s tříletým Davídkem musel zůstat doma a mohl nanejvýš přemýšlet, jak se dostat za železnou oponu za nimi.
Tak přemýšlel.
Napadlo ho, že by mohl přeplavat Dunaj do Rakouska. Potom zkoumal, zda by si nemohl sestrojit jakousi motokáru, vozítko tak nízké, aby se s ním ukryl pod podvozek nákladního auta. A pak by rychle a překvapivě podjel hraniční závoru. Ale oba plány brzy opustil. Byly příliš složité a on s malým Davídkem by takto stejně neuprchl.
Nakonec padla volba na rogallo, které měli doma sestrojené. Pro zábavu. Vzniklo v době, kdy žádný útěk ještě neplánoval. Místo startu si vyhlédli na Slovensku. Svou roli hrálo i to, že šest metrů dlouhé složené rogallo přepravované na přívěsu mohlo na dálnici budit menší pozornost, než kdyby je vezli k západní hranici...
Pak už šlo všechno podle plánu. 4. července 1988 přijeli na místo startu, 7. července ve tři ráno vzlétli.
Hned po vzletu uviděl dálnici. Letěl tedy správným směrem. Na západ.
Přesto se bál, že zabloudí.
Netušil, jaká tragikomická příhoda se stala právě v tomto úseku hranice jinému uprchlíkovi z Československa. Ten na vírníku tajně přeletěl do Rakouska, ale tam zabloudil a přistál zase v Československu! Byl chycen a odsouzen za dvojnásobné překročení státní hranice.
Hlavatého rogallo nebylo vybaveno žádnými navigačními přistroji.
Kromě bezvětří bude tedy potřebovat ještě pěknou dávku štěstí.
„Na ruce jsem měl jakýsi kompas, ale měl jsem strach. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem strach neměl,“ řekl později. Letěl nízko. Pořád byla naprostá tma. Ani světélko. To ho znervózňovalo. Podle mapy měl mít před sebou některou z rakouských vesnic.
Pak se objevily další pochybnosti.
Napravo od něj začalo svítat. Červánky.
Neměl je měl je mít náhodou za sebou?
Ale ano, měl je mít za zády.
Zjistil, že se stáčel znovu na východ. Uviděl světélko. Chtěl se podívat blíž.
Zažil leknutí, na které nezapomene do konce života.
To světýlko, to byla strážní věž!
Viděl vojáka, který ho překvapeně pozoroval.
Ozbrojeného vojáka.
„Věž byla po pravé straně ode mne. Já toho vojáka mijel ve vzdálenosti 20 nebo 30 metrů. Voják naštěstí nestřílel.“
Hlavatý zděšeně sledoval, že kdesi dole pod strážní věží jsou ještě další vojenské baráky.
Ale to už se ozval rachot. A rozsvítila se světla.
Nikdy nepochyboval, zda neriskoval příliš, když vzal sebou na dramatickou cestu do emigrace tříletého syna. Samozřejmě, že měl o něj strach. „Ale kdybych ho nechal doma, dali by ho do dětského domova... Tak jsem řekl, umřem spolu, nebo budem žít spolu na svobodě.“
Reflektor ho pronásleduje na obloze, nešťastný letec rychle stáčí stroj kamsi do tmy. Viděl, jak mu výměna vrtule komplikuje cestu. Nová vrtule, která dělala menší hluk, měla menší výkon.
Přesto přidává plyn.
Musí uniknout.
Za zády cítil dech svého malého Davídka. Nebo ho možná jen tušil. „Drž se, už tam brzo budeme,“ říkal mu hned na začátku. Těžko říct, zda ho v tom hluku může slyšet. Kdyby se něco dělo, syn mu zaťuká na rameno. Motor hučí a svištící vzduch bere slova od úst.
Jak minuli věž a pilot přidal plyn, je to ještě horší.
Ale otec přesto ještě přes rameno volá: „Je to dobrý, držíš se?“
Syn ho ale kupodivu slyší. Nebo možná vytuší, na co se ho ptá.
„Ano, ano, dobrý,“ odpovídá.
Možná to pro něj bylo jen obrovské dobrodružství.
Ale celou cestu byl mimořádně hodný.
„Že nedoletíme? To jsem si představit nedovedl. S tím jsem nebyl smířený: Buďto život nebo smrt.“ Později zjistil, že letěl vlastně podél železné opony, že se odchýlil od plánované trasy.
Věž mu trochu pomohla se zorientovat. Už se rozednívalo, ale zase se objevila mlha. Pro jistotu letěl těsně nad stromy.
Musí to dokázat.
Za čtyři minuty uviděl řadu světýlek. Nádraží! Jiné nádraží a jiné lokomotivy, než zná z Československa.
„Tak jsme tady,“ říká si.
Mine rakouskou vesnici. Reintal. Jméno se ale dozví až později.
Na nejbližší louce chce zastavit. Nač zbytečně riskovat letem nad cizím neznámým územím. A hlavně: nač riskovat, že zase přeletí železnou oponu a dostane se zpět do Československa? Hranice totiž v tom místě vytvářela velký výběžek.
Jenže mlha všechno skrývá. Co když tam bude vysoké napětí? Má letět výš? Nebo naopak níž? Ve vzduchu už byl asi dvě hodiny. Benzinu měl sice dost, ale znovu zabloudit nechtěl.
Konečně!
Našel místo bez mlhy a kupodivu i bez drátů.
Přistál.
Balí rychle své věci, odvazuje syna. A utíká pryč. Kdesi nad ním v dálce krouží československý vrtulník. Ale už byl na zemi.
Nedostali ho.
A nedostanou.
„Kde je maminka?“ ptal se pohotově syn.
Myslel si, že na ně bude čekat přímo na místě přistání...
Otec se synem odjedou rychle stopem do Vídně, přihlásí se na policii a mamince pošlou telegram do Jugoslávie: „Jsem v pořádku na smluveném místě“.
Netušili, že ještě není vyhráno. Netušili, že česká průvodkyně sebrala všem turistům pasy a odmítala jim je před zpáteční cestou vrátit. Zase musela pomoci záminka: Petra Hlavatá průvodkyni přesvědčila, že syn potřebuje k lékaři. Dostala pas a přímo od lékaře utekla. Ani se nevrátila pro věci. Odjela do Bělehradu, kde skončila v uprchlickém táboře. Se svým manželem a starším synem se potkali za dva měsíce.
„Byla velmi statečná,“ popisuje Josef Hlavatý jednání své ženy. Ta se ovšem nebála ani tak o sebe, jako o Davídka, který ve svých třech letech úspěšně absolvoval první let rogallem.
Rogallo putovalo do Muzea útěků v západním Berlíně. Hlavatý za něj dostal 20 tisíc šilinků, těžko říct, zda ho nepřeplatili.
Byla to totiž hodně krátkodobá investice.
Železná opona i útěky se o pouhý rok později stanou minulostí.
Zůstanou jen vzpomínky.
Vlastně ne. Rogallo, které za 20 tisíc šilinků zůstalo zachováno, svou cenu asi přece jen má. Je podivuhodným důkazem lidského umu, který dokázal najít cestu ke svobodě.

Vzpomínka Josefa Hlavatého:

„Syn byl strašně hodný. Když to rogallo stálo připravené, sbalil jsem dva ruksaky s věcmi a penězi a syna za sebe přivázal. Ve tři jsem sepnul knoflík. Jak táta natočil motor, ozval se strašný rachot! Věděl jsem, že na mne za chvíli přijdou..“