Příběh Františka Gajdy

František Gajda z Lanžhota patřil k významným převaděčům přes železnou oponu. Využíval dokonalé znalosti tamních lužních lesů, přes které vedly jeho stezky. Říkalo s jim v Lanžhotě a okolí „Gajdův chodníček“.

Podobně jako Josef Hasil byl označován za legendárního Krále Šumavy, mohlo by se o Františku Gajdovi mluvit jako o „králi lužních lesů“. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal nedostižným převaděčem, který převedl přes Dyji a přilehlé lužní lesy stovky uprchlíků. Působil ve službách americké CIC. Na rozdíl od Hasila však neměl tolik štěstí; pohraničníci si na něj počkali a zastřelili ho při poslední výpravě.

František Gajda se narodil 30. listopadu 1913 v Lanžhotě. Tam také působil. Bydlel v ulici Pastvisko, pracoval jako autodopravce a měl s manželkou Marií pět dětí.
Nejmladší dceru Marii srazí a zabije opilý ruský voják, když ji maminka veze v kočárku. Stalo se to u Kostické váhy, mezi Lanžhotem a Břeclaví. Vlastně nedaleko od místa, kde zemře později i její otec František Gajda.

Při své převaděčské činnosti spolupracuje Gajda především s Ludvíkem Holobrádkem. Ale přes hranice vedle Gajdy přecházeli ještě další: například bratři Fojtíkové. Jako spojky pracovali Antonín Švirga, či Jan Kořínek. Gajdovým blízkým přítelem byl Pavel Uher zvaný Pavlík. Některé přechody zprostředokovala Holobrádkova švagrová Marie Ciprysová.

Dne 20. května 1950 František Gajda převedl celou svou rodinu za železnou oponu a do Československa se vydával už jen sám. Dne 6. října 1950 byl kolem jedenácté hodiny v noci zastřelen. Pochován je na hřbitově v Lanžhotě.

Příběh

Měla to být poslední výprava přes železnou oponu. Naplánoval si ji František Gajda z Lanžhota, který v té době už žil na Západě s celou rodinou. Malý Franta, to byla jeho přezdívka v Lanžhotě.

Jenže při té cestě byl zastřelen. Stalo se to dne 6. října 1950 kolem jedenácté hodiny v noci. Pochován je na hřbitově v Lanžhotě.

Stal se symbolem Lanžhota, studené války i hranice Západu.
Jestliže převaděč Josef Hasil byl označován za Krále Šumavy, byl František Gajda králem lužních lesů nad soutokem Dyje a Moravy.
František Gajda bydlel v Lanžhotě, ulici Pastvisko, pracoval jako autodopravce a měl s manželkou Marií pět dětí.
Nejstarší byl Ladislav, ten se narodil v roce 1935.
Ale kvůli dceři Marii, která se narodila o devět let později bude mít pro celou Gajdovu rodinu osvobození a konec války hodně trpkou příchuť.
Když ji maminka poveze v kočárku, srazí je opilý ruský voják a jednoroční dcera Marie zemře.
Stalo se to u kostické váhy, mez Lanžhotem a Břeclaví. Vlastně ne daleko od místa, kde zemře později i její otec František Gajda.
Vzhledem k tomu, že nejmladší dcera Jiřinka se narodila v roce 1948, musel František Gajda být dvojnásob opatrný, aby neohrozil rodinu a malé děti.
Přesto tajní policisté museli mít podezření.
V únoru 1950 si pro něj poprvé přišli.
Přijelo hned několik aut plných příslušníků bezpečnosti. Chtěli ho zatknout. Přepad domu se stal pro patnáctiletého Ladislava Gajdu nezapomenutelným. Ve skupině esenbáků byl jeden velmi sebevědomý. Přiložil mu pistoli k hlavě a vodil ho po domě.
Ozbrojenci prohledali celý dům, píchali vidlemi do slámy i sena, všude s nimi musel chodit mladý Gajda. Zřejmě jako rukojmí, kdyby Gajdu někde objevili a chtěl se náhodou bránit.
Jenže Gajda starší doma nebyl.
František Gajda byl hodně opatrný. Ukrýval se tu noc u známých.
Tehdy pochopil, že už se natrvalo nebude moci domů nikdy vrátit. Dům a celé okolí bylo pod dohledem.
František Gajda se tedy stáhl za hranici, do Rakouska. A začal připravovat plán, jak dostat celou rodinu na Západ. Za svou ženou občas přicházel v noci a domlouval podrobnosti plánu.
Datum útěku byl stanovené na noc 20. května 1950.
Vše bylo domluvené s Marií Gajdovou.
Ta o pár dní dříve zašla na národní výbor a nahlásila, že rodina se stěhuje do Brna kvůli zaměstnání. Udala i přesnou adresu. A pak se s dětmi přesunula na jiné místo v Lanžhotě, aby se neutíkalo z rodného domu.
V noci dorazil Gajda. Přišel s ním jeho přítel Antonín Fojtík zvaný Poleva a ještě jeden muž.
Když vešli do lesa, bylo už po půlnoci.
Přes Dyji se přeplavili na třech nafukovacích člunech a pak je převezl dmluvený řidič nákladním autem pod plachtou do Vídně.
Pak do Grazu a Insbruku, to už byli mimo sovětskou okupační zónu.
Vyhráli.

Později budou lidé v Lanžhotě spekulovat, že Gajda na převádění vydělal miliony, což pak usnadnilo rodině život na Západě.
Jeho syn nepopíral, že otec přijímal za přechody odměnu. Vysvětloval to rizikem a také výdaji, které měl sám. Musel platit řidičům nákladních aut, kteří tajně převáželi uprchlíky od hranic do Vídně přes sovětskou zónu.
Ale příjmy nemohly být závratné. V Salzburgu jim totiž dojdou peníze na ubytování, tak se přesouvají do lágru. Jinou možnost nemají.
Tam se dozvěděli, že jejich otec byl zastřelen.
Dopisem. Ten byl sice adresován někomu jinému, ale protože adresát nebyl v lágru, otevřela jej Marie Gajdová.
“Když otevřela obálku a začala číst, zbledla a najednou se složila v mdlobách na podlahu. Trvalo několik hodin, než ji lékař z bezvědomí dostal,” vyprávěl Ladislav.

Mnohokrát se lidé přeli, kolik uprchlíků vlastně převedl na Západ. Jeho syn Ladislav se to později pokusil odhadnout.
Podle něj byl otec převaděčem už v roce 1949, možná dokonce už v druhé polovině roku 1948. Podle lanžhotského kronikáře a spisovatele Jožulky Uhra však na počátku Gajdovy převaděčské kariéry stál lanžhotský sedlák, agrárník Antonín Švirga. “To právě Švirga přemluvil Gajdu k převádění poté, co se ukázalo, že je třeba někoho dostat na druhou stranu,” řekl Uher. Švirga sám pak také musel prchnout na Západ.
Hned po únoru 1948 hranice nebyla zdaleka tak neprostupná a nebezpečná jako později. Mezi Lanžhotem a rakouskou hranicí jsou hluboké lužní lesy, které každé jaro při tání, nebo kdykoli při povodních zaplavovala voda a měnila je ve zvláštní a téměř neprostupné pralesy. V jiných místech československé železné opony nic podobného neexistovalo.
Lužní lesy i mimo období tání byly plné tůní a bažin. A samotnou hranici tvořila řeka Dyje, kterou bylo třeba přebrodit, nebo přeplavat.
Přes hranice tehdy chodili i jiní. Vedle Gajdy přecházeli ještě na Západ bratři Fojtíkové, či Ludvík Holobrádek. Jako spojky pracovali Antonín Švirga, či Jan Kořínek. Jeho blízkým přítelem byl Pavel Uher zvaný Pavlík. Některé přechody mu zprostředkovala Holobrádkova švagrová Marie Ciprysová.
Hranice byla v Lanžhotě opravdu blízko.

“Po únoru 1948 až do konce roku 1950 a možná ještě v roce následujícím nebyla ostraha československo-rakouských hranic ani v lanžhotském úseku tak důkladná a takřka nepropustná jako později, kdy byly vybudovány zátarasy z ostnatého drátu... ...v otcově převaděčské éře bylo z tohoto hlediska na hranici pusto a klidno, samozřejmě, že ne bezpečno,” řekl k tomu syn Ladislav.

Ale nebezpečno bylo i na druhé straně, neboť tato část Rakouska byla sovětskou okupační zónou až do podepsání Statní smlouvy v roce 1955, kdy země vyhlásila neutralitu a zahraniční vojáci museli odejít.
Toho se ovšem už nešťastný Gajda nedožil.
Do podzimu 1950, než prostřílené tělo Malého Franty naloží lanžhotští komunisté na povoz a triumfálně jej povezou obcí, ovšem uskutečnil Gajda neuvěřitelný počet přechodů. Podle odhadů Gajdy mladšího jeho otec převedl na druhou stranu možná až pět set uprchlíků. Jenom řádových sester a kněží prý bylo sto až sto padesát!
Což neznamená, že počet uprchlíků se musí shodovat s počtem přechodů. Převáděl po skupinách či skupinkách, ty nejpočetnější byly až dvacetičlenné.
“Za těchto okolností, je počet 400 až 500 utečenců z různých sociálních vrstev a věkových kategorií, tedy mužů žen i dětí, kteří díky otci a jeho společníkům se dostali na Západ, na svobodu a k novému životu nemalý! Pravda v těch letech se různými ilegálními způsoby za pomoci mnohých převaděčů dostaly za hranice desetitisíce až statisíce československých občanů, ale tyto celkové sumy nijak nezmenšují význam oněch čtyř nebo pěti stovek, za nimiž stála statečnost mého otce a jeho kamarádů! To by nemělo být zapomenuto,” uvedl Ladislav Gajda.
Dne 20. května 1950 se syn Ladislav dostal s rodinou za železnou oponu, kam je všechny prozíravě převedl otec. Ladislav Gajda zemřel v roce 2011 v americkém Chicagu.

Po celou komunistickou éru nebylo úplně přesně jasné, jak František Gajda, Král lužních lesů, zemřel. Lidé si vyprávěli různé verze, ale nic určitého nevěděli.
Smrt nepřítele státu byla vlastně státním tajemstvím.
Když případ “Gajda” začne na konci devadesátých let šetřit nově zřízený Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, překvapivě se ukáže, že k němu existuje celá řada dokumentů. Zdá se, že poměrně přesných.
Archivy začnou vydávat tajemství Gajdovy smrti.
Postupně. Ukáže se především, že hlídky šly do terénu s jasným cílem a věděli, kde mají zaujmout postavení.
Pohraničníci se na akci podle všeho opravdu důkladně vyzbrojili: Mají pistole, samopaly a granáty a jedna hlídka raketovou pistoli.
Věděli přesně, kam mají jít.
Ale co víc; na akci byli dopředu vybíráni nejschopnější vojáci, údajně dobrovolníci:
V osm hodin večer jsou hlídky rozmístěny. Jedna u polní cesty, druhá u mostku přes potok a poslední blíž u hranice.
Všichni tuší, že jde opravdu o velkou akci.
Čekají, jak se situace vyvine.
Neví, že osudovou roli bude hrát hlídka Vlastimila Nováka. Její členové jsou nejdřív překvapeni: slyší střelbu ze samopalů. Jenže odkud?
Tma a mlha jsou všude kolem.
Střelba se ozývá ze vzdálenosti asi dva a půl kilometru na severovýchod.
Bylo to přibližně ve tři čtvrtě na jedenáct.
Po půlhodině zaslechli střelbu ze samopalu a hned na to i explozi. Granát.
Ve tmě zazáří raketa. A pak další.
Novák jim dává pokyn, aby se začali přesouvat. Míří do míst, kam pravděpodobně budou utíkat uprchlíci.
Postupují mírným poklusem roztaženi vedle sebe do šířky.
Ale tma a mlha jim situaci pořádně komplikuje.
Musí občas po chvilce zastavit a zalehnout. A naslouchat. A pokoušet se proti obzoru vysledovat siluety. Tedy pokud to jde.
Uběhli asi kilometr, možná o něco víc.
Pak spatřili obrys neznámého muže.
Vyzývají ho, aby se zastavil.
Pak zazní střelba.
Neznámý muž se hroutí k zemi.
Velitel Novák je ale mimořádně opatrný.
Jeden z pohraničníků se pomalu připlazil a zjistil, jaká je situace. Zda je muž již opravdu mrtvý.
Byl.
U sebe měl samopal. Ale vojáci jsou stále ještě opatrní. Pro jistotu ještě chvíli leží a naslouchají, co se bude dít.
Neznámý muž zřejmě právě v té chvíli umírá.
Kousek od nich.
Vojáci ovšem kontrolují, zda nablízku není ještě někdo další.
Všude je ticho.
Iniciativy se opět chopí velitel Novák. Posílá dva své vojáky k silnici a pak k útvaru, aby případ nahlásili a přivedli posily.
Je třeba uzavřít prostor.
Vojáci ale ještě prohledávají terén.
Neznámý muž leží na místě, kde padl. Ale už není neznámý. Vojáci v něm poznávají muže, po kterém už dlouho pásli.
Krále lužních lesů, Malého Frantu. Gajdu.

Dobové hlášení:
“Hlásím, že dne 6.10. 1950 ve 23.00 hod. použila čtyřmužová hlídka PS útvaru Lanžhot služebních samopalů proti neznámému muži, který na výzvu hlídky použil proti této ihned samopalu něm. vzoru. Hlídka palbu opětovala, přičemž neznámý muž byl několikrát zasažen a na místě usmrcen…Tomuto užití zbraně předcházelo užití zbraně bez výsledku jinou hlídkou téhož útvaru, při kterém agent CIC uprchl a na útěku narazil na shora jmenovanou hlídku, kterou byl likvidován...“, píše se v hlášení ze dne 7. října 1950. Pod první hlášení o události určené přímo ministerstvu národní bezpečnosti – odbor BP, tedy prezidium pro bezpečnost, se podepisuje přímo tehdejší prozatímní velitel pohraniční stráže generál Josef Pavel. Ten generál Pavel, který bude mít v osmašedesátém roce pověst ministra s lidskou tváří.

Po pádu komunismu vyšetřovatelé Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu studují staré protokoly. A rozhodnou se, že zahájí důkladné vyšetřování. Ty pohraničníky, kteří jsou ještě naživu si vyslechnou. Jenže k ničemu se nedoberou.
Vyšetřovatel tedy 16. července 2003 případ uzavírá.

Později popsal poslední okamžiky Františka Gajdy jeho převaděčský kolega Holobrádek. Na tu osudnou výpravu se vydal s ním, ale dokázal se vrátit do Vídně.
Tu výpravu vlastně původně plánovali. Na noc z 5. na 6. října. Jenže to nešlo, v Rakousku se stávkovalo a bezpečnostní síly tam měly pohotovost. V pátek ráno, 6. října byly stávky odvolány a odpoledne skončila i pohotovost. Na poslední chvíli pro ně přijelo auto a oni vyrazili. Ani se nestačili pořádně převléknout. Popadli pistole a automaty a auto s nimi mířilo k Bernardshalu u československých hranic.
Oba muži se hned vydávají k hranici. Postupují rychle, klusem.
V akci prý nikdy nekráčeli vedle sebe, zásadně jeden za druhým jako jednička a dvojka. Střídali se, tu noc je jedničkou František Gajda.
Bylo poměrně jasno, viděli, že svítí měsíček. I když ne úplně jasně.
Takže se dostali bez problémů skoro až na místo.
Vystoupili z lesa.
U stohu se to stalo. Ze stohu na Františka Gajdu prý vypálil jeden z pohraničníků.
Holobrádek se přitiskl ke stěně stohu.
Pak se rozběhl směrem k hluboké strouze a utíkal podle ní. Tehdy viděl Malého Frantu – Gajdu vlastně naposledy.
V dálce slyšel střelbu. Světlice.
U starého dubu mají domluvené čekací místo. Tam tedy vyčkává.
František Gajda nikde. Došlo mu, že jej už nikdy neuvidí.
Podle Holobrádka, Gajda prý nevystřelil ani jednou.
Lékař, Josef Kepák z Lanžhota, který Gajdu prohlížel, konstatoval šest ran do prsou, zad a krku. Pitva byla napřed nařízena a pak odvolána. Přichází jiný příkaz: Gajda musí být co nejrychleji pohřben. Do čtyřiadvaceti hodin.
Gajdovo tělo naložili na zemědělský povoz a odvezli do márnice. Samotný pohřeb se odehrál za přísných bezpečnostních patření. Hřbitov byl neproniknutelně obklíčen.
Ti, kteří zakázali veřejný pohřeb, současně nařídili, kde má být mrtvý pochován: na smetišti vedle márnice!
Na místo, kam se hází zvadlé věnce a kytice.
Tam mělo skončit maso, tělo Krále lužních lesů, převaděče Františka Gajdy.
Ale neskončilo.
Ještě v noci z neděle 8. října na pondělí 9. října se na hřbitov tajně vypravilo několik Gajdových přátel a rakev s tělem vykopali. Rychle jej zakopávají na tajném místě u hřbitovní zídky. Provizorně.
A za čas jej vykopávají znovu. Aby jej uložili do rodinného hrobu.
Cestování živého i mrtvého Františka Gajdy skončilo.