Příběh zoufalého pohraničníka

Pohraničník Jaroslav Kunc velmi toužil dostat se domů. Jenže režim byl přísný a dovolená se udělovala jen za odměnu. A on z dopisu od manželky věděl, že jeho malá dcera už dělá první krůčky. Chtěl by ji vidět. Věděl však, že kdo zadrží toho, kdo se pokouší překročit hranice, dovolenou dostane. Za odměnu. Dozrálo v něm šílené rozhodnutí: pod záminkou, že se pokusil o útěk, zastřelí svého kamaráda a kolegu vojáka.

Skutečně to udělal. Dne 6. června 1956 zákeřně zastřelil svého slovenského kolegu. Štefana Pugzíka. Stalo se to u řeky Dyje v dnešním národním parku Podyjí na Znojemsku. Zastřelil ho zákeřně a nečekaně. Pugzík byl na místě mrtvý.

Šílený nápad zrealizoval dvacetiletý Kunc opravdu jen proto, aby se dostal domů. Mimořádně tragický případ, který se stal na železné oponě ukazuje, jaké vztahy a jaká atmosféra vládly u pohraničních jednotek. A jakému tlaku asi museli být mladí muži odloučení od rodin, vystaveni.

Navíc zpočátku nebyly okolnosti úplně jasné. Nikdo nevěděl, co se na místě odehrálo. Bylo přesně poledne, když se oba muži vyzbrojeni samopalem a puškou vydali na obhlídku rakouských hranic. Dole hučela řeka Dyje. Ve čtyři hodiny se oba znovu objevili na rotě a pak odešli kontrolovat drátěné zátarasy. Poslední lidé, kteří s nimi mluvili před tou osudnou chvílí, byli dva vojáci, kteří drželi hlídku na pozorovatelně. Bylo to někdy před šestou večer.

Pak už spolu Pugzík a Kunc zůstali sami. A pak bylo slyšet střelbu. Po složitém a opakovaném vyšetřování, se Kunc přiznal k vraždě. „Na svou obhajobu uvádím, že jsem se svého činu dopustil proto, abych získal dovolenku,“ řekl.

Příběh

Byl to šílený a možná i zoufalý plán. Když se pohraničník Jaroslav Kunc dozvěděl, že jakýsi jeho kolega - pohraničník dostal mimořádnou odměnu za to, že zadržel muže utíkajícího za železnou oponu, rozhodl se, že udělá totéž. Zasáhne, zneškodní uprchlíka a pojede domů.
Velmi totiž po domově toužil. Ale dovolené byly zrušeny, dávaly se jen za odměnu a Kuncova dcera právě dělala první krůčky. Tak moc by ji chtěl vidět.
Když dozorčí roty Miloslav Sadílek 6. června 1956, poslal do služby s Kuncem Štefana Pugzíka z Marikové na západním Slovensku, bylo to osudové rozhodnutí.
Oba muži vyzbrojeni samopalem a puškou se vydali na obhlídku rakouských hranic od kasáren na místě zvaném Kratochvílova hájenka u obce Podmyče. Byla to součást tehdejší Znojemské brigády. Všechno se však nejdřív zdálo být v pořádku: ve čtyři hodiny se oba znovu objevili na rotě a pak odešli kontrolovat drátěné zátarasy. Poslední lidé, kteří s nimi mluvili před tou osudnou chvílí, byli dva vojáci, kteří drželi hlídku na pozorovatelně. V kolik to bylo hodin, není dodnes jasné. I jinak přesný vyšetřovací protokol to uvádí jen přibližně: mezi půl šestou a šestou večer.
Pak už spolu Pugzík a Kunc zůstali sami.
A pak bylo slyšet střelbu.
A nato už zástupce velitele roty Josef Smetana dostal zmatené hlášení podřízeného Gustava Kuňáka: „Vojín Škrabák hlásil, že vojín Kunc doběhl k jejich stanovišti a řekl, že zastřelil vojína Pugzíka, protože mu chtěl zběhnout za státní hranici.“
Smetana si to telefonicky ověřil u Škrabáka a vyhlásil poplach. Na místo poslal tříčlennou hlídku se zdravotníkem, kdyby bylo potřeba poskytnout první pomoc.
Nebylo. Pugzíkovo tělo leželo zaklíněno v ocelových rozsocháčích, bylo už pořádně ohořelé a oheň doutnal i kolem. Střela, která ho zasáhla, totiž náhodou zapálila světlici, kterou měl uloženou v kapse uniformy. Světlice se jmenovala Červený déšť.
„Zastřelil jsem člověka, zastřelte mě,“ opakoval zmateně Kunc, když hlídka dorazila na místo. Velitel ho poslal na rotu, aby se uklidnil.
Velitel praporu na místě nejdřív nařídil, aby vojáci nabrali do pouzdra světlometu vodu z Dyje a uhasili Pugzíkovu doutnající uniformu. „Po příchodu na místo, asi 300 metrů od řeky Dyje, jsem směrem k rotě uviděl ležet vojína Pugzíka na zemi ve vnitřním rozsocháči,“ popisoval zástupce velitele. Pugzík ležel na levém boku, obličejem k řece. Smetana nařídil, aby se s ničím nehýbalo. „Všiml jsem si, že tráva kolem vojína Pugzíka je vypálená, stejnokroj na něm je částečně opálený a částečně ještě doutná. Svobodník Jandík s mým svolením vzal hůlku a snažil se část doutnajícího stejnokroje uhasit, přičemž vypadla z ohořelého stejnokroje nábojnice od světlice,“ vypověděl zastupující velitel Smetana.
Zdravotník, který dorazil na místo jako jeden z prvních, svou zdravotnickou brašnu ani nepoužil. Na první pohled pochopil, že je Pugzík mrtvý, a tak raději začal hasit trávu. Ale vypověděl, že Kunc působil otřeseným dojmem — byl prý v takovém stavu, že mu museli odebrat zbraně.
„Vojín Kunc stál, pláče a opakuje stále slova, že se zastřelí, neboť zastřelil vojína Pugzíka,“ vyprávěl později zdravotník Viliam Ježo.
Jenže o den později Kunc už názor změnil: „Na smrtelném zranění vojína Štefana Pugzíka, které utrpěl dne 6. června 1956, v době, kdy jsem s ním vykonával službu k ochraně státních hranic, nenesu dle mého názoru žádnou vinu. Jednal jsem jednak v sebeobraně, jednak jsem použil zbraně proto, abych zamezil jeho pokusu překročit státní hranice do Rakouska.“
Podle Kuncovy verze mu Pugzík začal vyhrožovat zastřelením, potom ho poslal napřed a pokoušel se prolézt zátarasy směrem k rakouské hranici. Pak po něm prý dokonce bezdůvodně vystřelil ze samopalu a Kunc už jen reagoval. V sebeobraně, samozřejmě.
Ještě předtím prý Pugzík dlouho sledoval dalekohledem zemědělce na rakouském území při senoseči. „Byli celkem čtyři, z toho dvě mladá děvčata. Vojín Pugzík jim věnoval zvláštní pozornost, pozoroval je stále dalekohledem a pronesl poznámku, že se mu velice líbí a že by hned za nimi šel. Na moji poznámku, zda si je vědom všech případných následků, odpověděl, že by si je zavedl sem na čáru,“ vypověděl Kunc.
Jenže za pár hodin už byl Pugzík mrtvý. A co hůř: ani dva dny po tragické události nebylo jasné, jak se to přesně stalo. Kuncova verze totiž nepůsobila zrovna věrohodně.
Ale on argumentoval stále stejně: „Před týdnem jsem hovořil s desátníkem z roty Lukov a řekl jsem mu, že se nejvíce obávám situace, že bych musel použít zbraň proti kamarádovi, který by se pokusil o zběhnutí. On mi na to prohlásil, že by to pro něj nebyl kamarád tím okamžikem, kdy by takový úmysl projevil, a použil by zbraň. Doznávám, že jsem si právě na tento rozhovor vzpomněl v době, kdy jsem zjistil záměr Pugzíka, a proto jsem také použil zbraně.“
Nalezené nábojnice ze samopalu však ukazovaly něco jiného. Takže o dva dny později vyšetřovatelé místo minohledačky nasadili pátracího psa a ten našel nábojnici z pušky. Z Kuncovy pušky. Byla to střela, která zasáhla Pugzíka jako první a smrtelně ho zranila. Prošla mu zezadu hlavou.
Tehdy poprvé Kunc změnil svou výpověď. Přiznal, že vystřelil první, ale Pugzík mu prý předtím vyhrožoval a chtěl utéct do Rakouska. Ano, zastřelil ho. A jeho tělo vsunul do zátarasů dodatečně.
V době vyšetřování však nebyl ve hře jen osud jednoho vojáka. Nadřízení se začali zajímat, zda je mužstvo ideově na výši, zda chodí řádně na politická školení. Takže velitel brigády Josef Zoubek dostal 12. června obsáhlé hlášení o situaci: „Morální stav na této jednotce se v posledních měsících zlepšil. Je to proto, že v měsíci únoru byl přemístěn starý velitel roty, na kterého byly různé stížnosti. Pro stranickou a politickou práci jsou také vytvářeny lepší podmínky, než tomu bylo za předchozího velitele. Proto také schůzová činnost na jednotce je pravidelná a náplň schůzí a besed ukazuje na to, že návrhy na zlepšení služby přicházejí již od pohraničníků.“
A pak se Kunc přiznal, že zastřelil kolegu do hlavy, aby si zasloužil dovolenou. Když zjistil, že Pugzík ještě žije, vystřelil pro jistotu ještě dávku ze samopalu.
A Kunc pokračoval: „Na svou obhajobu uvádím, že jsem se svého činu dopustil proto, abych získal dovolenku. Asi čtrnáct dní před svým činem jsem totiž dostal od své manželky dopis, ve kterém mi oznamovala, že naše dcera už chodí a že volá ‚táta‘. Podotýkám, že při své poslední návštěvě u rodiny dcera nechodila, ani toto nevolala. Nežádal jsem o dovolenou služební cestou, neboť jsem věděl od kamaráda, že již celý rok dovolenku nedostali a že dovolenku dostávají především jen za odměnu, za zásah proti narušiteli státních hranic.“
Kuncovi bylo tehdy rovných dvacet let a čekal ho soud za vraždu. Jen díky svému mládí a okolnostem unikl trestu smrti.
Vojenský prokurátor ale navrhl, aby vojáci Pohraniční stráže dostávali dovolenou nejméně jedenkrát za tři měsíce. Ovšem současně konstatoval, že Kunc k vraždě neměl důvod, protože byl na dovolené v únoru a dubnu.
Zbývalo jediné. Velitel brigády vydal toto zvláštní nařízení: „Do místa Pugzíkova bydliště byli vysláni dva důstojníci z velitelství 2. praporu, z toho jeden politický pracovník, s tím, aby dodatečně zakoupili věnec a s vojenskými poctami jej položili na hrob zavražděného vojína Pugzíka. Současně byli oba důstojníci úkolovaní, aby [...] se dále odebrali do bydliště vojína Pugzíka, vešli ve styk s předsedou MNV, KSČ, a společně s orgány Veřejné bezpečnosti oznámili příbuzným a pozůstalým vojína Pugzíka, [...] kde vysvětlí a doloží pravdivou skutečnost, že jejich syn byl zákeřně zavražděn.“
Pugzík zemřel na železné oponě při útěku, který ani neplánoval.

Přiznání Jaroslava Kunce:

„[...] v souvislosti s pohovory, které jsme mívali na světnici, že totiž může dostat odměnu a zejména dovolenou ten, který zakročí proti narušiteli hranic, i když třeba jde o druhého člena hlídky, pojal jsem myšlenku, že vojína Pugzíka na vhodném místě zastřelím, naznačím poté a uvedu jako pohnutku jeho pokus překročit hranice do Rakouska, a tak získám dovolenou [...] na vzdálenost asi tři metry jsem na Pugzíka, který se zatím zastavil zády ke mně, zamířil a stiskl spoušť. Chtěl jsem ho zasáhnout do hlavy.“